SVATÍ NA TENTO TÝDEN

23. dubna: svatý Vojtěch, biskup a mučedník   

 Vojtěch (lat. Adalbertus) byl syn zlického vojvody Slavníka, sídlícího na hradě Libici nad Cidlinou, a matky Střezislavy. Narodil se kolem r. 951 . Poněvadž vynikal tělesnou krásou a silou, určil ho otec ke stavu světskému. Tu však chlapec smrtelně onemocněl; rodiče ho položili na oltář Panny Marie, a když vyvázl z nebezpečí, slíbil otec, že z vděčnosti vychová syna pro stav duchovní. Asi o deset později se zastavil na libickém hradě sv. Adalbert, mnich a biskup, který se vracel z misionářské cesty z Ruska. Vypravoval o různých národech a o útrapách, jaké mezi nimi zakusil. Jeho vypravování mocně působilo na vnímavou mysl jinocha. V Praze tehdy nebyly vyšší školy, a tak byl r. 972 vypraven na školu v Děvíně (Magdeburku). Magdeburským arcibiskupem byl sv. Adalbert. Vojtěcha přijal vlídně, otcovsky nad ním bděl a při biřmování mu dal své jméno Adalbert. Jeho životopisec Bruno vypravuje, že se Vojtěch zúčastňoval chlapeckých žertů, ba že se i později, když se vrátil do Čech, zprvu oddával světským radovánkám.
R. 981 zemřel arcibiskup Adalbert a Vojtěch se vrátil do vlasti. Pražský biskup Dětmar posvětil Vojtěcha na podjáhna. Brzo poté Dětmar onemocněl na smrt. Když byl blízko smrti, naříkal; "Ach, jaký jsem byl a jaký bych nyní chtěl být! Můj hřích by přece došel odpuštění, kdyby hříchy mého svěřeného lidu nezvětšovaly mou bídu. Nebránil jsem lidu zběsilému. Nedovedl jsem odvrátit zkázu, do které se dobrovolně vrhal. Běda mi, že jsem mlčel!" Tyto výčitky a žaloby mocně otřásly Vojtěchem, jenž byl Dětmarově smrti přítomen. Byly pro něj počátkem přísného života.
Duchovenstvo, kmeti a čeští vladykové s králem Boleslavem II. v čele rokovali, kdo by byl nejhodnější biskupského stolce. Nakonec zvolali: "Kdo jiný, než náš rodák Vojtěch, jehož urozenost, učenost a přívětivé chování se spojují tak velkou důstojností? Ten bude naším dobrým vůdcem!" Přivedli ho do shromáždění a pravili: "Ty budeš naším biskupem, chtěj nebo nechtěj! Ty znáš dobře otvírat cestu, která vede do nebeské vlasti." Vojtěch přijal volbu, ač nerad. Z biskupských důchodů si ponechal pouze čtvrtinu na své potřeby, zbytek vynakládal na dobro církve, duchovenstva a nuzných lidí. Jednou pozdě večer přišel jakýsi ubožák a prosil o dar. Vojtěch byl ve velké nesnázi, neboť neměl nic. I daroval ubožákovi peřinu, kterou se chtěl sám přikrýt.
Když později jako biskup kráčel do císařského města Ravenny bez lesku, tázal se ho kdosi z duchovenstva: "Proč neneseš aspoň biskupskou berlu?" Světec odpověděl: "U živého Boha, před jehož tváří stojím, je lehké nosit biskupskou berlu, ale přetěžké klást počet z toho, až přijde přísný soudce živých i mrtvých, aby soudil k životu věčnému nebo k věčnému ohni!"
Jindy zase prosila chudá vdova o almužnu pro sebe a pro děti. Vojtěch ochotně sáhl do kapsy. "Nemám nic u sebe," řekl přívětivě ženě, "přijď zítra do města! Potom ti dám, kolik budu moci." Řekl a šel dále svou cestou.
Tu se však rozpomněl: "Budu-li zítra ještě živ? Musím dát dnes, tak bude mít dar svou cenu. Pak budu před soudem bez bázně a žena nebude mít škodu." Vrátil se, zavolal ženu a daroval jí svůj plášť. Vojtěchova horlivost pro čest a slávu Boží a pro spásu duší byla neúnavná. Ale neměla příliš úspěch. V zemi nebylo sice mnoho pohanů, ale udržovaly se pohanské zvyky, například sňatky mezi blízkými příbuznými, mnohoženství u šlechty, krevní msta, trhy v neděli a ve svátek, prodávání křesťanských zajatců židům; kněží se mnohdy ženili a když byli káráni, hledali ochranu u světských velmožů.
Proto požádal míšeňského biskupa Volkolda, aby prozatímně spravoval biskupství pražské, a vydal se r. 989 se svým bratrem Radimem na cestu do Říma. Jakmile tam přišel, prosil papeže Jana XV. o radu, co by měl dělat. Naříkal: "Můj svěřený lid mne nechce poslouchat." Papež odpověděl: "Synu! nejsi-li s to vést svůj lid, uchyl se do ústraní a snaž se zachránit sám sebe!" Vojtěch chtěl putovat do Jeruzaléma. Císařovna Theofana, matka císaře Oty III., která právě pobývala v Římě, mu dala na cestu tolik zlata, kolik mohl Radim unést. Ale Vojtěch ihned všecko rozdal mezi chudé. Opat sv. Nil mu poradil, aby neputoval dál, ale aby v Římě vstoupil do kláštera. Mezitím se Čechům zastesklo po biskupovi. Proto mohučský arcibiskup Willigis poslal do Říma list tohoto obsahu: "Češi litují svých nepravostí a přejí si opět Vojtěcha za svého biskupa. Slibují nápravu." Papež Jan XV. souhlasil slovy: "Vraťme jim, oč spravedlivě žádali, ale s touto podmínkou: budou-li ho poslouchat, ať tam zůstane, nebudou-li však chtít zanechat svých obvyklých nectností, ať tento náš milý bratr opět od nich odejde!" Vojtěch se vrátil do Čech. Bylo to r. 992. Cestou na Plzeňsku na Zelené hoře požehnal své milé vlasti. V Praze ho radostně uvítali duchovní i zástupy lidu a slibovali poslušnost.
V r. 993 založil Vojtěch benediktinský klášter v Břevnově u Prahy. Břevnovský klášter se stal ohniskem křesťanské kultury. Potom se odebral na Moravu, odtud na Slovensko; v Ostřihomi se sešel s uherským vévodou Geyzou a biřmoval jeho syna na jméno Štěpán. Ubíral se pak Nitrou do Bílého Chorvatska a kázal i v Krakově.
Když se Vojtěch vrátil z apoštolské cesty do vlasti, nalezl poměry rozhárané. Mocný rod Vršovců byl v nepřátelství se Slavníkovci. Tehdy se stalo, že manželka jistého Vršovce, nařčená z cizoložství, utekla do chrámu na Pražském hradě a dovolávala se práva útočištného. Podle pohanského práva měla být sťata vlastním manželem. Biskup Vojtěch ji nevydal, nýbrž žádal, aby byla podrobena soudnímu řízení a pokání. Vršovci však porušili útočištné právo, odtrhli ženu od oltáře, vyvlekli ji z chrámu a sťali ji mečem. Vojtěch vyobcoval tyto zbojníky z církve. Ale tím se jen přiostřilo nepřátelství. I rozhodl se po druhé složit břemeno biskupského úřadu a odebral se do Říma do kláštera.
Vojtěch si vyžádal u papeže slyšení. Prosil: "Poskytni mi, Svatý otče, útěchu, mám-li odcházet smutný. Uposlechnou-li ovečky mého hlasu, chci s nimi žít a umřít, ne-li, chci s tvým povolením jít kázat evangelium pohanským národům. " Papež Řehoř V. svolil. Na další cestě domů poděsila Vojtěcha nová neblahá zpráva; Vršovci zavraždili na hradě Libici čtyři Vojtěchovy bratry.
Proto se Vojtěch uchýlil do Polska. Tam ho kníže Boleslav Chrabrý uctivě uvítal. Poslal také do Čech poselstvo s dotazem, žádají-li si Češi mít Vojtěcha za svého biskupa. Odpověděli uštěpačně, že ho nechtějí. Proto se rozhodl, že půjde k pohanským Prusům. Vyčkával na jarní období. Mezitím pečoval o zvelebení služeb Božích ve Hnězdně. R. 997 se vydal na cestu, provázen Radimem a Benediktem. Z Gdaňská se plavil do zátoky frižské. Sotva jej spatřili domorodci, obcházeli ho hněvivě a jeden z nich jej udeřil veslem mezi lopatky se slovy: "Neodejdete-li rychle odtud, budete mučeni a usmrceni." Vojtěch se pustil hlouběji do kraje a přišel do větší osady. Starosta se ho tázal, kdo je a co tam hledá. Od pověděl: "Jsem Slovan jménem Vojtěch, stavem mnich, dříve biskup, a přicházím k vám, abyste opustili modly a poznali pravého Boha.,, Prusové mu však hrozili zabitím a odvezli ho i s průvodčími na lodi k místu, kde je nyní město Pilava.
Gaudencius řekl: "Jsme hladoví a umdlení." Vojtěch poodešel do lesa a přinesl spoustu hub a sladkých bylin. Poté sloužil mši svatou a pak kráčel k blízkému městu. Sotva vystoupil na násep, seběhli se lidé a házeli po něm kamením. Vrátil se a vešel do lesa, zvaného Romovské pole, o němž nevěděl, že je to pro Prusy po svátné místo. Zde jej přepadli Prusové, vedení pohanským knězem Sikkem. Ten probodl Vojtěchovu hruď oštěpem, ostatní ozbrojenci bodali umírajícího, až se ze sedmi hlubokých ran valila krev. Vojtěch rozepjal ruce, modlil se za vrahy a klesl mrtev k zemi. Pohané mu usekli hlavu a dali ji na kůl. Benedikt a Radim byli spoutáni, později pak propuštěni. To se stalo 23. dubna 997 blíže nynějšího města Fischhausen u Královce. Tělo sv. Vojtěcha bylo přeneseno zprvu do Třemešné, pak do Hnězdna a r. 1039 do Prahy.

25. dubna: svatý Marek, evangelista

 Evangelista Páně sv. Marek pocházel ze židovské rodiny v Jeruzalémě. Zprvu se jmenoval Jan a teprve později přijal jméno Marek, u Římanů obvyklé a oblíbené. Proto se nazývá ve Skutcích apoštolských někdy Janem (13, 5, 13), někdy Markem (15, 39) a někdy Janem, který měl příjmení Marek (12, 12; 15, 37). Byl bratranec učedníka Páně Barnabáše (Kolos. 4, 10). Jeho matka Maria měla v Jeruzalémě dům, v němž se scházeli Kristovi učedníci ke společným modlitbám. Do tohoto domu, do sboru shromážděných věřících, se odebral apoštol sv. Petr v noci po té, když ho anděl zázračně vyvedl ze žaláře a vysvobodil z Herodovy moci a ze všeho očekávání židovského lidu. (Sk. 12, 12)
Apoštol Petr obrátil Marka na víru, a proto ho nazývá svým synem (1. Petr 5, 13). Když obrácený Pavel odešel z Antiochie na svou první apoštolskou cestu, vzal i Marka (Skut. 12, 25), který byl jeho pomocníkem v hlásání pravdy Kristovy. Z Pářu se Pavel se svými průvodci plavil do Perge v Pamfýlii, odkud se Marek unavený obtížemi cesty, vrátil do Jeruzaléma (Skut. 13, 13).

R. 51 se Marek zúčastnil apoštolského sněmu v Jeruzalémě. Potom Barnabáš, který zamýšlel s Pavlem navštívit města, ve kterých společně na jeho první cestě kázali slovo Boží, si přál, aby ho opět doprovázel Marek, ale Pavel k tomu nesvolil. Barnabáš se tedy odloučil od Pavla, vzal Marka a odebral se s ním do své otčiny na ostrov Kypr. (Skut. 15, 36-39) Později se však smířili, neboť kolem r. 62 byl Marek pomocníkem apoštola Pavla v Římě. Apoštol o něm činí zmínku v listu ke Koloským: "Pozdravuje vás můj spoluvězeň Aristarchos a Barnabášův bratranec Marek, o němž jste již dostali pokyny. Až k vám přijde, přijměte ho." (Kolos. 4, 10) O Markovi se Pavel rovněž zmiňuje v listu k Filemonovi, který napsal ve svém prvním vězení v Římě: "Pozdravuje tě Epafras, můj spoluvězeň v Kristu Ježíši, Marek, Aristarchos, Démas a Lukáš, moji spolupracovníci." (Fil. 24).

R. 64 byl Marek spolupracovníkem apoštola Petra v hlásání slova Božího v Římě. Petr se o něm zmiňuje ve svém prvním listu adresovaném křesťanům pohanského původu v pěti římských provinciích Malé Asie, když říká: "Pozdravuje vás vaše spoluvyvolená, která je v Babylónu, a Marek, můj syn." (1. Petr 5, 13) Babylónem zde míní apoštol modlářský a mravně zkažený Řím. Asi r. 67 byl Marek opět na apoštolských cestách na Východě; svědčí o tom slova apoštola Pavla v listu k Timoteovi, psaném v Římě: "Marka vezmi s sebou, bude mi užitečný jako pomocník." (Timot. 4, 11).Tyto skromné a nesouvislé zprávy o Markovi máme z Písma sv. Podrobnější údaje nám o něm zachovali nejstarší církevní spisovatelé.

Marek, podle víry duchovní syn sv. Petra, přilnul obzvláště k tomuto apoštolu a poslouchal jeho kázání. Petr, nadšený vřelou láskou k svému božskému Mistru a plný horlivé touhy, aby všichni lidé v něho uvěřili a měli život věčný, kázal o jeho životě i učení, o jeho lásce i zázracích, o smrti a jeho vzkříšení s požehnaným výsledkem, ale apoštolský úřad ho nutil často odcházet z Říma, aby i na jiných místech kázal slovo Boží. Tu prosili věřící v Římě věrného Petrova pomocníka, aby jim podle apoštolových kázání napsal život Krista Pána, aby jej mohli stále pročítat, rozjímat o něm a řídit se jím. Marek této jejich žádosti vyhověl a napsal stručně vše, co o Ježíši Kristu od Petra slyšel, a to jak při jeho kázáních, tak i v důvěrných rozmluvách. Tak vzniklo druhé evangelium podle sv. Marka. Sv. Jeroným na základě výroků nejstarších církevních spisovatelů Papiáše, Irenea, Klementa Alexandrijského a Eusebia říká: "Marek, učedník a tlumočník Petrův, podle toho, co slyšel od Petra vypravovat, byl požádán od bratří v Římě, aby napsal evangelium. Když o tom uslyšel Petr, schválil, potvrdil a vydal církvím ze své moci ke čtení Markovo evangelium." Podle Irenea bylo toto evangelium napsáno po r. 67, když již před tím vzniklo evangelium sv. Matouše. To, že Marek napsal své evangelium především podle kázání sv. Petra a za jeho dozoru, vyplývá i z jeho obsahu. V evangeliu sv. Marka se totiž pomíjí mlčky téměř vše, co by sloužilo sv. Petru ke cti a chvále, zejména to, jak se z horoucí lásky vrhl do moře, aby pospíšil vstříc vzkříšenému Ježíši (Jan 21,7); jak mu Pán svěřil své beránky i ovce, aby je pásl (Jan 21, 15-17), a jak ho blahoslavil pro jeho víru a řekl mu: "A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi." (Mat. 16, 16-19) Pokorný Petr se nehonosíval ve svých kázáních těmito událostmi ze svého života, jež byly mu ke cti, a vůbec o nich nemluvil, zato se však s lítostí přiznával, že svého Mistra třikrát zapřel; a právě toto jeho zapření se líčí v evangeliu sv. Marka velmi podrobně. (Mar. 14, 66-72) Podle zpráv sv. Epifania a sv. Jeronýma byl Marek již okolo r. 50 od apoštola Petra vyslán z Říma do Egypta, aby v této zemi hlásal Ježíše Krista. Přistál v Kyréně a cestoval po Lybii, hlásal evangelium po všech místech a dědinách, kudy šel. Zde pokřtil veliké zástupy lidu a ustanovil své učedníky, aby pečovali o spásu nově obrácených. Egypt, země nejpodivnějších modlářských pověr, kde i zvířatům byla vzdávaná božská pocta, se za jeho působení brzy stal aktivní evangelijní oblastí, kolébkou dávných světců a ohniskem nejkrásnějších křesťanských ctností.
Když Marek prošel celou zem a v jejích širých končinách zakotvil Kristovu církev, dostal se do hlavního přímořského města Alexandrie, tehdy prvního obchodního města na celém světě.
Legenda vypravuje: Když sv. Marek na svých apoštolských cestách přišel do hlavního města Alexandrie, roztrhaly se mu boty. Šel k prvnímu ševci na předměstí a dal si je opravit. Obuvník při práci nedal pozor, píchl se šídlem do ruky a vzkřikl bolestí: "Můj Bože!" Sv. Marek se zaradoval, že pohan v bolesti nevolal své pohanské bohy, ale pravého Boha. Ihned mu začal vypravovat o jediném Bohu, který tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby každý, kdo v něho uvěří, byl spasen. Když sv. Marek ve jménu Pána Ježíše uzdravil ševci ránu, muž ho naléhavě prosil, aby u něj bydlel. Dal se s celou svou rodinou vyučit ve víře a pokřtít. Jmenoval se Anián. V Alexandrii kázal Marek křesťanskou víru s tak požehnaným úspěchem, že zde zakrátko založil živé společenství věřících, které jako první biskup spravoval. Po třech letech ustanovil Aniána za svého nástupce na biskupském stolci. Počet křesťanů se v Alexandrii brzy rozrostl tak, že zde měli několik posvátných míst ke slavení bohoslužeb.
Tento úspěšný rozkvět křesťanské obce v Alexandrii vzbudil závist a nenávist nepřátel. Pohanští Egypťané a Řekové se spojili se zatvrzelými Židy proti věřícím a ukládali o život zejména biskupu Markovi. Když to Marek poznal, odešel z hlavního města a obcházel křesťanské obce v Lybii, které posiloval ve víře a jimž zřizoval biskupy a kněze. Občas přicházel potají do Alexandrie, aby uspořádal církevní záležitosti. Nepřátelé po něm neustále pátrali. Jednou v den Páně, právě když Marek v Alexandrii sloužil nejdražší novozákonní oběť, byl přepaden zuřivým zástupem lidu. Útočníci mu hodili provaz na hrdlo, smýkali s ním po ulicích města až k mořskému břehu a polomrtvého ho uvrhli do žaláře. Světec si za těchto výtržností nestěžoval a z jeho úst zněla jen chvála Boží. V žaláři se mu zjevil Spasitel a potěšil ho i posilnil k dalšímu utrpení. Nazítří se ho pohané zmocnili znova a smýkali s ním po ulicích i hrbolatých cestách u města, až r. 68 vypustil ducha. Jeho umučené tělo hodili vrazi do ohně, který však uhasil déšť, a křesťané sebrali svaté ostatky, uctivě je uložili do skalního hrobu opodál města, kde se shromažďovali na bohoslužby. Již v r. 310 byl nad tímto hrobem zbudován chrám Páně. Jeho hrob se stal slavným poutním místem. Později byly jeho ostatky přeneseny do Alexandrie.
V devátém století získali benátští kupci v Alexandrii ostatky sv. Marka a převezli je do svého města. Od té doby byl sv. Marek patronem benátské republiky a jeho symbol, okřídlený lev s knihou, se stal světově známým znakem obce benátské, ovládající moře.