SVATÍ NA TENTO TÝDEN

Ze života některých světců, které Církev slaví v tomto týdnu.

Převzato z knihy "Naše světla"

Knihu je možné zapůjčit ve farní knihovně, popřípadě číst online:

https://librinostri.catholica.cz/download/SchikRuNasSvetl47-OCR.pdf

7. února: svatý Romuald, opat 

 Sto let pokání.

Romuald pocházel z rodu ravenských vévodů. Narodil se roku 907. Byl vychovaný pro svět, honil se po zábavách a pustých radovánkách a žil prostopášně. Odvážné jízdy, honby a hry, nestoudné ženštiny a hlučné pitky byly jeho radostí.Jeho otec Sergius se pohádal pro kus pozemku se svým příbuzným a vyzval ho na souboj, jehož svědkem musel být Romuald. V tom souboji zabil Sergius svého přítele. Tato událost otřásla lehkomyslným rozmařilcem a vyrvala ho z propasti hříchu. Od té doby mu nedalo svědomí pokoj, vytýkalo mu, že je spoluviníkem na hrozné vraždě. Aby došel klidu, odebral se do blízkého kláštera, podrobil se tam čtyřicetidenímu pokání, jež bývalo ukládáno kajícníkům za zločin zabití. V tichu kláštera a vytrvalé modlitbě poznal vůli Boží, aby činil pokání. Vstoupil do benediktinského kláštera a začal život přísné sebekázně. Některým vlažným řeholníkům nebyla milá jeho horlivost. Vytýkali mu, že svou přísností ruší pokoj a svornost v klášteře. Romuald si od představeného vyžádal, aby byl propuštěn. Ode se do krajiny nedaleko Benátek k poustevníkovi Marinovi, aby se od něho učil přísnému nábožnému životu. Marin ho cvičil zvláště v pokoře a trpělivosti. Zpívali spolu žalmy. Pokaždé, když Romuald udělal ve čtení chybu, udeřil ho jeho učitel prutem na levou líc. Když to Romuald už nemohl vydržet, prosil skromně: "Milý mistře, udeřte mne prosím na pravou stranu! Neboť na levé ucho už jsem skoro hluchý." Mistr se podivil této trpělivosti a od té doby mírnil svou převelikou přísnost. Romuald rád čítával životy svatých. Cokoliv u nich poznal dobrého, hleděl následovat. Říkával: "Život svatých mi proniká kosti a když pozoruji, co konám já, je mi, jako bych musel zemřít studem." Pro nepokoje na území benátském se odebral se svým duchovním mistrem do lesnatých pustin na pomezí španělské. Po třech letech se opět vrátil do Itálie a začal tam neúnavně pracovat na obnově původní přísnosti života řeholního a povznesení života kněžského. Této myšlence zasvětil všechny své síly, obcházel Itálii jako chudý, rozedraný poustevník a plamenný hlasatel pokání. Založil a obnovil veliký počet řeholních domů a pousteven a vychoval mnoho horlivých a svatých mnichů. Nějakou dobu byl opatem v klášteře klasenském u Raveny. Hlavní zásluhu si získal založením přísného poustevnického řádu kamaldolského. První osada byla zřízena v Toskánsku na pozemku, nazvaném podle dárce Campo Maldoli neb Camaldoli. Členové tohoto řádu žili velmi přísně, zachovávali úplné mlčení, strohý půst o chlebě, zelenině a vodě, chodili bosí, měli oholenou hlavu a dlouhé vousy. Každý z nich měl vlastní chýšku s kapličkou, všechny poustevny pak byly ohrazeny zdí. Uprostřed stál kostel, v němž se poustevníci shromažďovali ke mši svaté a církevním hodinkám. Jinak přebývali ve svých chýších, trávili život v modlitbách, v rozjímáních a ruční práci. Když byla osada Camaldoli upevněná v kázni, odebral se Romuald na horu Sitrii v Umbrii, kde založil novou poustevnickou osadu, a tam po sedm let žil a vycházel odtud na misijní cesty po Itálii.

Řád kamaldolský se rozšířil po celé církvi a mnoho vykonal pro obnovu řeholního života.

Romuald pocítil, že bude již brzo povolán na věčnost. Řekl jednomu z bratří: "Dvacet let se připravuji na smrt, a čím více se na ni chystám, tím více se mi zdá, že nejsem hoden, abych předstoupil před Boha." Zřídil si poustevnu, aby tam v ústraní zemřel. Avšak ani v posledních dnech nepovolil v postu a pokání. Jednoho večera prosil bratry, kteří mu chtěli přisluhovat, aby šli spát. Zastavili se však u dveří a naslouchali. Za nějakou chvíli již neslyšeli starce dýchat. Vešli a nalezli ho mrtvého. Zemřel r. 1027 ve věku sto dvacet let. Plných sto let činil pokání za hříchy svého mládí.

Jeho žák, slavný reformátor, svatý Petr Damiani napsal za patnáct let po jeho smrti Romualdův skvělý životopis.

8. února: svatý Jan z Mathy

zakladatel řádu Trinitářů 


 Jan z Mathy se narodil r. 1160 v Fauconu v Provenci ve Francii. Již v mládí vynikal ušlechtilou láskou k chudým. Když byl na studiích v městě Aix, rozdával chudým z peněz, které mu otec posílal. Po studiích na vysokých školách v Paříži byl vysvěcen na kněze. Při první mši svaté měl podivuhodné vidění. Viděl anděla oděného bělostným hávem s červenomodrým křížem na prsou a majícího po obou stranách otroka, z nichž jeden se zdál být křesťan, druhý Maur. Aby pochopil, co toto vidění znamená a aby lépe poznal vůli Boží, odebral se do samoty k sedmdesátiletému poustevníku Felixovi z Valois. Tam žili tři roky v bratrské lásce, třebaže věkem byli tak rozdílní. Jan vypravoval zjev, který byl spatřil, a oba v něm viděli znamení, že Jan má svůj život zasvětit úkolu vykupovat křesťany ze zajetí mohamedánských Maurů. Oba, Jan i Felix, se odebrali do Říma, aby papeži vyložili svůj úmysl. Papež Innocenc III. s největší radostí schválil řád a nazval jej řádem trinitářů čili řádem Nejsvětější Trojice na vykupování křesťanských zajatců a určil za řádový oděv bílý šat s červenomodrým křížem na prsou. Jan byl jmenován prvním představeným.

Výtěžek z řádového majetku měl být rozdělován na tři díly, jeden pro výživu řeholníků, jeden na podporu chudých nemocných a jeden na vykupování křesťanů z mohamedánského zajetí. Aby trinitáři měli přístup do zemí mohamedánů, kupovali mohamedánské otroky a nabízeli je jako výměnu za otroky křesťanské.
Francouzský král Filip August novému řádu přál. Šlechtic Gouthier de Chatillon daroval pozemek na řece Marně k zařízení kláštera. Prvním představeným tohoto kláštera byl Felix z Valois. Jan z Mathy působil hlavně v Itálii. Brzy sebral značné množství peněz, s nimiž poslal dva bratry do Maroka. Vrátili se a přivedli s sebou sto osmdesát šest vysvobozených křesťanů. Za jásotu obyvatelstva je vedli do Paříže. Zvony všech chrámů zněly na uvítanou, lid plakal radostí a vzdával díky obětavým řeholníkům. Po tomto prvním zdaru řád vzkvétal, ačkoliv podmínky přijetí byly přísné. Vždyť se členové zavazovali, že i svobodu, a bude-li třeba, i svůj život obětují za vysvobození křesťanských otroků.
Jan by rád cestoval do Afriky za křesťanskými otroky, ale k jeho velké lítosti ho zadržel papež Inocenc a poslal jej s poselstvím na královský dvůr do Dalmácie, kde svým příkladem a ohnivými kázáními blahodárně působil na obnově křesťanství. Konečně se mu podařilo dostat od papeže dovolení k cestě mezi mohamedány. Byl tam dvakrát a vysvobodil poprvé sto deset, podruhé sto dvacet vězňů. Povzbuzoval křesťanské otroky, které nemohl vysvobodit, a upevňoval je ve víře. To rozzuřilo nepřátele tak, že ho přepadli a polomrtvého nechali ležet na ulici. Naštěstí ho nalezli křesťané a zachránili ho. Touto nehodou se nedal odstrašit od svého počínání. Řekl: "Rád bych za ubohé vězně obětoval život."

Když s vykoupenými křesťany vstoupil na loď, přihnali se ještě jednou mohamedáni, rozbili kormidlo, roztrhali plachty a odrazili loď od břehu, aby tak všichni zahynuli. Avšak křesťané rozestřeli místo plachet své pláště a s pomocí Boží loď šťastně přistála v Ostii u Říma. Ale Janovo zdraví bylo podlomeno, takže už nemohl cestovat mezi Saracény. Zůstal v Římě, kde zakládal "domy milosrdenství," v nichž byli ošetřovaní propuštění zajatci. Jeho řád převzal duchovní péči o poutníky a při křížových výpravách se staral také o starce a nemocné. Jan zemřel 19. prosince 1213.

Římskokatolická farnost, Kostelní n. 158/4, 43191 Vejprty
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky