SVATÍ NA TENTO TÝDEN

Ze života některých světců, které Církev slaví v tomto týdnu.

Převzato z knihy "Naše světla"

Knihu je možné zapůjčit ve farní knihovně, popřípadě číst on-line:

https://librinostri.catholica.cz/download/SchikRuNasSvetl47-OCR.pdf

28. září: svatý Václav, národní patron 

 Svatý Václav se narodil kolem roku 903 asi na tvrzi Stochově jako nejstarší syn českého knížete Vratislava I. a jeho manželky Drahomíry. Byl velice nadaný a bystrý. Zprvu jej vychovávala jeho babička sv. Ludmila; vedla ho k bázni Boží, cvičila v křesťanských ctnostech a dbala na to, aby si pod vedením kněze Kaicha osvojil znalost slovanského jazyka slovem i písmem. Protože bylo zapotřebí, aby dědic trůnu znal také jazyk a obřad latinský, který byl běžný v západních zemích, byl poslán na hrad Budeč, kde ho latinský kněz Učeno (Vincenc) učil znát latinské knihy.

Když roku 921 zemřel kníže Vratislav, shromáždil se všechen lid země a zvolil Václava vévodou. Ale protože byl nezletilý, vládla nějaký čas místo něj jeho matka Drahomíra. Václav se ujal vlády kolem roku 923. Bylo mu tehdy asi dvacet let. Čechy byly na pokraji záhuby. Václav zachránil svou statečností a moudrostí celistvost i nezávislost české země. Osvědčoval hned na počátku své vlády mírnost a v upřímné zbožnosti se vyznačoval i křesťanskou pokorou. Z toho soudili někteří lechové, že nemá tolik statečnosti, jako míval jeho otec Vratislav. Zvláště zlický vévoda Radislav začal proti mladému knížeti dělat intriky a škodit jeho krajinám. Václavovi nezbývalo, než táhnout do pole proti hrdému nepříteli. U Zitoměře (nyní Štolmíř, u Českého Brodu) se schylovalo k boji. A tu se ukázala i lidská statečnost, i otcovská láska mladého knížete k poddanému lidu. Zželelo se mu nevinné krve, která se měla kvůli odbojnému Radislavovi na obou stranách prolévat. Jako pravý otec svého lidu a křesťanský hrdina neváhal vydat vlastní život v sázku, aby ušetřil nevinnou krev. Před tváří obojího vojska vyzval Radislava na rytířský souboj, aby ten z nich byl hlavním knížetem v Čechách, kdo v zápase zvítězí. Pyšný Radislav jen ze studu přijal toto vyzvání a právě zahájený zápas skončil vítězstvím Václava. Radislav totiž spatřil na přilbici knížete Václava skvoucí kříž a po jeho boku anděly, kteří odbojnému vévodovi hrozili. Ochromený strachem seskočil z koně, pokořil se a prosil za odpuštění. Svatý kníže mu odpustil a řekl: "Vrať se domů v pokoji, měj dost na svém, já od tebe nic nežádám."

Kdysi byl Václav pozván od císaře Jindřicha Ptáčníka na společnou schůzi. Václav se opozdil v chrámu Páně a všichni čekali na jeho příchod. Císař se nad tím rozmrzel a nařídil, aby shromáždění nevzdali Václavovi poctu, až vstoupí. Jakmile však císař spatřil Václava - sestoupil z trůnu, kráčel mu v ústrety a posadil ho na čestné místo vedle sebe. Ostatní shromáždění žasli nad touto uctivostí; po skončené poradě se tázali císaře, proč tak náhle změnil svůj dřívější úmysl. Císař odpověděl: "Nemohl jsem jednat jinak; jakmile Václav vstoupil, spatřil jsem na jeho čele lesklý kříž a po jeho boku dva anděly." Tímto zjevením byl Jindřich tak zasažený, že nabídl světci svou pokladnici, aby si z ní vybral několik klenotů. Ale Václav si vzal jen rámě sv. mučedníka Víta.

Zbožný život knížete Václava nebyl mnohým lechům a vladykům po chuti. Mnozí z nich byli buď pohané nebo povrchní křesťané; toužili po nevázaném životě a chtěli se Václava zbavit. Bratr Boleslav, údělný kníže pšovský, z touhy po trůnu se přidal ke spiklencům. Byl prudký a ctižádostivý; spiklenci mu namlouvali, že je pro trůn způsobilejší než Václav, ba neostýchali se lživě tvrdit, že mu Václav ukládá o život. Boleslav se přiklonil k zločinnému záměru. Pozval bratra na 27. září do Boleslavi, kde se měla konat památka posvěcení kostela sv. Kosmy a Damiána. Václav, třebaže dobře věděl, jaké úklady se proti němu chystají, přijal pozvání a odebral se s družinou do Boleslavi. Zúčastnil se bohoslužeb, a pak, než začala hostina, se věnoval rytířské hře na nádvoří. "Usedl na koně, začal hrát rytířskou hru (podobnou turnaji) a bavit se se svou družinou na Boleslavově dvoře a pak vesele vstoupil do domu, kde se měla konat hostina. Václavovi odpůrci s ukrytými dýkami za zády pod oděvem neustále pomýšleli na vraždu; třikrát vstali, aby ji provedli, třikrát opět usedli. K Václavovi přistoupil jeden z jeho přátel a řekl mu potichu: "Chystám pro tebe potají koně, sedni na něj! Uprchni! Hrozí ti tu smrt!' Václav však po hostině vzal do ruky pohár a proslovil přípitek ke cti sv. Michala archanděla. Pak odešel do hostinské síně, aby si odpočinul a dlouho se zbožně modlil, zpíval žalmy, až nakonec unaven usnul.

V noci se sešli spiklenci v Hněvsově dvoře, pozvali k sobě Boleslava a radili se: "Půjde na jitřní, tehdy jej chytíme." Když pak ráno zvonili na jitřní, Václav uslyšel zvon a řekl: "Sláva tobě, Pane, že jsi mně dal dočkat se tohoto rána." Vzal opánky, umyl se a šel na jitřní. Boleslav přikázal kněžím chrámu sv. Kosmy a Damiána, aby Václavovi neumožnili vejít do chrámu. Vskutku, kněz chrámu, jakmile spatřil Božího muže přicházet, zavřel chrámové dveře. Boleslav spěchal za Václavem. Václav ho uviděl a pozdravil se s ním: "Zdráv buď, bratře! Přijmi tě Kristus k věčné hostině, žes mne a mou družinu včera tak dobře pohostil!" Boleslav odpověděl: "Včera podle možnosti, dnes však bratr bratru poslouží takto!" Máchnul mečem a udeřil Václava do hlavy. Václav zachytil meč a řekl: "Jak neobratně si počínáš, abys mne ranil," a srazil Boleslava na zem se slovy: "Vidíš, člověče, že tě mohu zničit jako nejmenší zvířátko. Ale ať je ode mne daleko to, aby se má ruka pošpinila bratrovou krví" a vrátil mu meč a pospíchal do kostela. Boleslav křičel: "Přátelé, přátelé! Kde jste kdo? Špatně pomáháte svému pánu v úzkosti!" Tu se vyřítil celý zástup s meči a oštěpy! Česta a Tyra zranili Václava. Hněvsa přiskočil a probodl ho mečem. Václav vypustil duši v modlitbě: "Pane, do tvých rukou poroučím ducha svého." Bylo to dne 28. září roku 929.

30. září: svatý Jeroným, Učitel Církve 


 Jeroným se narodil kolem roku 342 ve Stridonu v Dalmácii. Rodiče byli zámožní a dali syna pečlivě vychovat. Povahově vznětlivý chlapec projevoval již brzy neobyčejné schopnosti, a tak ho otec jako mladistvého poslal studovat do Říma.Zde se s velkou pílí vrhl do studií a učinil značné pokroky ve vědách; avšak ve víře upadal. Byl sice od rodičů zbožně vychován a také zpočátku chodíval o nedělích a svátcích ke hrobům apoštolů a mučedníků, aby se tam pomodlil, ale čím dál víc zanedbával náboženství. Věda ho naplnila pýchou a stálý styk s pohanskými učenci a lehkomyslnými studenty způsobil, že ztrácel zbožnost.
Jeroným zabočil na kluzkou dráhu prostopášnosti. Nesetrval na ní však dlouho, neboť nad ním Bůh bděl a nedal mu zahynout v divém víru zkaženého pohanského života. Často se stávalo, že Jeroným při hýření se svými kumpány se náhle s ošklivostí odvrátil od divokých rozkoší a věnoval se tím pilněji vědám. S výborným prospěchem dokončil studia a dal se na cesty po západních evropských zemích, aby osobně poznal tehdejší vynikající učence. Zavítal také do Trevíru, kde byla slavná škola. Zde získal více než vědu: obrátil se celým srdcem k Bohu a rozhodl se, že se nadobro odloučí od světa a zasvětí se odříkavým životem Bohu a církvi. Navštívil několik slavných poustevníků v Egyptě, aby se tomu od nich naučil, a konečně se odebral sám na poušť Chalcis, aby tam činil pokání za své hříchy. Jeroným žil na poušti nadmíru přísně. Živil se ruční prací a požíval jen chleba, zelené byliny a vodu. Spával na holé zemi a zapíral se tuhou kázní. Ale přesto všechno byl pronásledován hroznými pokušeními. Vracely se mu vzpomínky na světské rozkoše a jeho srdce hořelo touhou po hříšných radostech. Ale světec nepovoloval. Vrhal se před křížem na zem a s pláčem volal k Bohu o pomoc a rozmnožoval své kající skutky.

A ještě jednoho prostředku užíval; začal znovu pilně studovat. Naučil se dokonale hebrejsky, později i aramejsky, a tak se stal schopným vykonat veliké dílo, k němuž ho Bůh povolal: přeložit Písmo svaté do latiny. Odříkavostí a duševními pracemi tak zeslábl, že se nemohl na loži ani obracet. K tomu přistoupila i slabost zraku. Přicházeli žáci a Jeroným jim diktoval do pera některé spisy. Chystal se zbožně na smrt. Přátelům řekl: "Miláčkové! Přinášíte mi zprávu, že smím již odcestovat. Bůh vám zaplať za tuto blahou zvěst! Nadešla nejvzácnější chvíle mého života, Ó smrti, jak jsi krásná a příjemná! Jak chybují lidé, když si tě zobrazují šeredně! Jen pro bezbožníky jsi hrozná." Po těch slovech skonal 30. září roku 420.

Římskokatolická farnost, Kostelní n. 158/4, 43191 Vejprty
Všechna práva vyhrazena 2018
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!