SVATÍ NA TENTO TÝDEN

 16. září: svatá Ludmila, mučednice 

 Svatá Ludmila (Lidmila), dcera vladyky pšovského (hrad Pšov, nynější Mělník), byla manželka českého vévody Bořivoje z rodu Přemyslovců. Bořivoj zavítal roku 874 s četnou družinou na dvůr moravského knížete Svatopluka. Tam poznal svatého Metoděje, který vyučil knížete křesťanským pravdám a pokřtil jej i jeho družinu. Při návratu do Čech si Bořivoj vzal s sebou kněze Pavla Kaicha, žáka svatého Metoděje. Ludmila se stala horlivou služebnicí Kristovou; ráda poslouchala Boží slovo, zpívala Bohu chvály a prokazovala četné skutky křesťanského milosrdenství trpícím lidem, takže ji nazývali matkou chudých. Oba manželé začali v Čechách stavět křesťanské svatyně. Po smrti Bořivoje se roku 894 se stal knížetem jeho syn Spytihněv, a když roku 912 zemřel, Vratislav; Vratislav pojal za manželku Drahomíru. Někteří ji líčí jako ženu dobrou, jiní jako ženu zlou, hrdou a svéhlavou. Asi mají pravdu obojí; neboť v každém člověku roste a vzmáhá se zlo i dobro, a to bylo právě umění světců, že dovedli potlačit zlo, dokud bylo ještě slabé; a to je neštěstí tak mnoha lidí, že nechávají růst zlo do té míry, až je nakonec strhne do záhuby. Z jednoho hříchu pochází druhý, třetí a nekonečná řada jiných. Tak to bylo u Drahomíry; to, že nepřemohla závist, byl počátek tolika dalších hříchů a tolikerého neštěstí.

Drahomíra měla tři syny: Václava, Boleslava a Spytihněva a čtyři dcery, z nichž se výslovně připomíná zbožná Přibyslava. Ovdovělá Ludmila věnovala nejněžnější péči Václavovi.

Když roku 921 zemřel český kníže Vratislav, měl vládnout jeho nejstarší syn Václav. Protože byl nezletilý, ujala se vlády Vratislavova manželka Drahomíra. Drahomíra však žárlila na svoji tchyni Ludmilu, že byla mezi lidmi tak oblíbená. Ludmila brzy poznala zlou závist své snachy a vzkázala jí: "Po žádné části tvého území jsem hříšně nezatoužila, ani si nepřeji panovat nad tebou. Vezmi své syny nazpět a vládni s nimi, jak je ti libo. Mně pak dovol sloužit všemohoucímu Kristu, na kterém místě chceš."

Ludmila se odstěhovala na hrad Tetín, předvídala, co se stane a připravovala se na smrt dobrými skutky a přijímáním svatých svátostí. Závistivá Drahomíra se skutečně nespokojila s tím, že Ludmila ustoupila do ústraní. Najala dva vrahy Tunu a Komoně a ti v noci před 16. zářím vnikli na Tetín. Světice se tázala vetřelců: "Co chcete dělat? Ublížila jsem vám někdy? A nepamatujete si, kolik dobrého jsem vám prokázala?" Ale vrahové zůstali zatvrzelí. Ludmila prosila: "Počkejte maličko, až se pomodlím." A když se pomodlila, řekla: "Jestliže jste přišli, abyste mne usmrtili, setněte mi hlavu!" Vrahové však nedbali na její prosby, strhli jí závoj a zardousili ji. Bylo to 15. září roku 921. Drahomíra darovala vrahům skvosty a nádherné šaty, ale brzo je stihl trest Boží. Když si počínali pyšně a vyzývavě, Drahomíra přemýšlela, jak by se jich zbavila. Tuna se o tom dověděl, uprchl a toulal se v cizině, Komoň byl na útěku chycen a odsouzen na smrt.

Mučednická smrt zbožné a dobročinné kněžny Ludmily vyvolala v českém lidu hluboký žal a její hrob nabýval čím dál tím víc úcty. Drahomíra to zjistila a dala přestavět dům svaté kněžny na chrám zasvěcený svatému archandělu Michalu, aby zázraky, které by se na tomto místě staly, nepřičítal lid svaté Ludmile, nýbrž svatému Michalovi. Ale lid neustal putovat zbožně na Tetín a ctít Ludmilu jako oslavenou mučednici Boží. Nazývali ji "matkou české země, matkou českého národa". Svatý Václav dal ostatky sv. Ludmily přenést do Prahy a pochovat v chrámu sv. Jiří, kde jsou uloženy dosud.

17. září: Stigmata svatého Františka  

 Liturgie zpravidla oslavuje jen den smrti svatých (nebeské narozeniny). Pouze výjimečně slaví některou událost ze života svatých, která svým významem patří k zvláštním zjevům v dějinách světců a zasahuje též do života církve. Vedle obrácení sv. Pavla je to hlavně stigmatizace serafinského světce z Assisi.
Sv. František byl prozřetelnostním obnovitelem evangelního ducha chudoby a pokory. V době, kdy chladla láska k Ukřižovanému, zanítil ji znovu svým příkladem. Ve století zesvětštění a rozbujnění smyslnosti ukázal světu chudého, pokorného, ukřižovaného Krista. Svůj život ztotožnil s evangelickou naukou, zastíranou a nechápanou smyslným požitkářstvím. Světec se objevil v lidstvu jako ukřižovaná chudoba a pokora. Zbývalo ještě, aby Pán viditelnou pečetí svých ran ověřil před světem tohoto svého dokonalého následovníka. Stalo se tak vtištěním jizev na sklonku světcova života. Tak tento živý ukřižovaný dokonal svůj úkol, probudil svou dobu k pokání a k návratu ke kříži. Skutečnost stigmatizace serafinského světce je naprosto prokázána. Zevrubně ji popisuje svatý životopisec assiského chudého, jeho slavný vrstevník Bonaventura. Ke stigmatizaci došlo dva roky před světcovou smrtí r. 1224. Tehdy v ústraní na hoře Alverno kolem svátku Povýšení sv. Kříže započal sv. František čtyřicetidenní půst ke cti sv. archanděla Michaela, a když byl pohřížený v rozjímání, uzřel serafa s křížem, letícího k sobě. Nebeský posel jakoby vtiskl pečeť kříže na tělo následovníka Ukřižovaného. Stigmata zůstala světci až do smrti a míval z nich palčivé bolesti. Třebaže je pokorně skrýval, nemohl je utajit, poněvadž rány krvácely a bránily mu v chůzi. Z evangelia dnešního svátku: "Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí?,, (Mt. 16, 26)