Slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova
Tato slavnost se slaví v pátek po oktávu Božího Těla,
což vždy připadne na červen, a proto je měsíc červen nazýván
měsícem Nejsvětějšího Srdce Ježíšova.
Srdce Ježíšovo, Naděje všech, kdo v Tobě
umírají
Toto oslovení je v litaniích
k Božskému Srdci zařazeno až skoro úplně na konci, pak již
následuje jen - radosti všech svatých. To se nás zatím
netýká, dá -li Bůh, a když my se podle jeho pokynů přičiníme, i nás jednou budou vzývat mezi všemi svatými a nekonečnost
dobroty, lásky a vlastně celého Bytí - které je spojeno
s Ježíšovým Srdcem, se bude týkat i nás. Zatím ne.
Zatím se nás týkají ta oslovení Božského Srdce, která zdůrazňují jeho význam pro naše pozemské putování směrem
k věčnosti.
Jenže až příliš jasně je
vidět, že pozemské putování je časově i jinak omezené. Pouze
lidské a pozemské - tedy stvořené hodnoty, nedávají
mnoho jistot do budoucnosti. Z pozemských a pouze lidských
předpokladů nemůže vyrůst kvalitní budoucnost ani tady na zemi
natož pak před Bohem.
A v tom je smysl křesťanské
naděje, že ona dochází naplnění. Lidské naděje končí a
umírají - jak se často a naprosto bezbožně říká - naděje
umírá poslední. Lidská ano - ta musí jednou skončit -
protože nemá definitivní odpověď na poslední skutečnosti
života. Naděje, která umírá, je špatná naděje !!!
A
ve skutečnosti žádnou nadějí není !!! To bychom si měli jako
křesťané uvědomovat, když občas ve svých hovorech používáme
běžné přístupy k naději, jako mají lidé okolo nás -
to je jen přenesený pojem. Medicína není naděje, bohatý strýček
není naděje, daňová reforma není naděje. A i když si lidé
dělají naději na leccos a z lecčehos - je to jen odstín
té opravdové naděje -naděje která neumírá, nekončí, ale
dochází svého naplnění - napořád, navěky a ne do zítřka,
do další výplaty a podobně.
Opravdová naděje je ta,
která dává člověku východisko i tehdy, když on již odchází
z tohoto světa, v tu chvíli ostatní naděje už neplatí,
už nemají svou sílu, už umřely - a teď umírá člověk -
co teď - mnoho lidí nezná odpověď - mnozí křesťané žijí,
jako by také odpověď neznali. A v tomto se právě křesťané
musí odlišovat od svého okolí !!! Mnoho lidí chodí do kostela
- ne všichni z nich mají opravdovou víru - ale naději má
i z věřících lidí jenom málo kdo !!! To by měla být
správná otázka na stav farností - ne kolik lidí přijde do
kostela, ale kolik z nich má opravdovou víru, upřímnou lásku
k Bohu a k lidem a k do z nich má naději !!!
Naději, která pramení z hluboké víry, že Dobrota Boží,
která se nám tak mocně zjevila v Ježíši Kristu, na nás
čeká.
A tak já mám co očekávat i tehdy, když už mi svět
nemůže nic dát - ale Bůh ano - on se za mě obětoval,
zadostiučinil - a se stejnou láskou jako umřel na kříži a
se stejnou slávou, s jakou vstal z mrtvých, čeká na mě
!!! Já mám kam jít. Vždyť křtem jsem dostal na těchto dobrech
podíl - i kdyby tedy všechno skončilo - a ono skončí , i
když už bych nikoho neměl, pořád je tu Bůh v celé své
nekonečnosti - která je mi stále nabízena především ve
svátostech. Z těch mám horlivě žít, zde se setkávat
s Bohem, zde sílit svoji víru, lásku i naději a ostatní
ctnosti. Jedině pak bude i pro mě nekonečná dobrota Božského Srdce nadějí v těžkých situacích mého putování a také
tehdy, když mé pozemské putování bude končit. Naděje která
nemá hodnotu při umírání - není opravdovou nadějí !!! Ale
Plnost Božského života se svou nekonečnou dobrotou a
milosrdenstvím je nám otevřena stále - proto může a má být
Božské Srdce plné dobroty a lásky nadějí všech - dokonce také těch kdo v něm a sním umírají !!!
