SVATÍ NA TENTO TÝDEN

21. září: svatý Matouš, apoštol  a evangelista 

 Matouš se původně jmenoval Levi a byl celník. Když Římané dobyli Palestinu, ustanovili muže, aby vybírali daně a cla. Těmto lidem se říkalo celníci. Římským úřadům museli odevzdat určitou část z daní, mohli však od lidí vybírat větší poplatky. Tím se nespravedlivě obohacovali. Proto je židé považovali za veřejné hříšníky. Pravověrný žid se vyhýbal styku nejen s pohany, nýbrž i s celníky. Takovým celníkem byl Matouš a bydlel v Kafarnaum u Genezaretského jezera.
Jednoho dne šel Ježíš městem a viděl Matouše, jak sedí u celnice. Řekl mu: "Pojď za mnou!" Toto jediné slovo postačilo. Levi vstal, opustil všecko a šel ihned ochotně za Ježíšem. Z tohoto neočekávaného povolání měl celník takovou radost, že po několika dnech vystrojil Kristu Pánu a jeho učedníkům hostinu, pozval k ní i ostatní kafarnaumské celníky v naději, že i oni poznají Spasitele a obrátí se k němu. Ale to se nelíbilo farizeům a zákoníkům. Neodvážili se však obrátit se přímo na Ježíše, proto se tázali jeho učedníků: "Jak to, že váš Mistr jí s celníky a hříšníky?" Ježíš to uslyšel a řekl: "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a učte se, co to je: Milosrdenství chci, a ne oběť. Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky." (Mat. 9, 9—13)
Božská milost Ježíše Krista přetvořila dokonale srdce Matoušovo, takže opustil navždy celnici i svůj domov, odvrátil se od dosavadního pohodlného a výnosného zaměstnání a vyvolil si Spasitelovu chudobu. Takto se ponížil a byl od Ježíše povýšen a povolán do sboru dvanácti apoštolů.

Po nanebevstoupení Páně kázával Matouš nějaký čas v Palestině. Poněvadž bylo jeho úkolem hlásat Krista v jiných zemích, zanechal věřícím písemně to, co jim hlásal ústně. Svému spisu dal název "evangelium", tj. radostná zpráva, neboť v něm podal radostné poselství, že dávno očekávaný Vykupitel již přišel a svoje dílo vykonal. Tento krásný název byl potom rozšířen i na ostatní tři životopisy Páně, které později napsal Marek, Lukáš a Jan Evangelium napsal aramejským nářečím. Protože však všichni rozptýlení židé nerozuměli tomu nářečí, bylo toto evangelium — neznámo kým — přeloženo do řečtiny a jen v té se nám uchovalo.
Podle církevního podání Matouš kázal v Sýrii, v Persii a v Etiopii. V Etiopii pokřtil královu dceru Ifigenii, která učinila slib ustavičného panenství. Avšak její strýc Hirtak, když se stal králem, chtěl Ifigenii za manželku. Ifigenie, věrná svému slibu, odmítla. A když ji Matouš utvrzoval v jejím předsevzetí, král dal Matouše zavraždit. Matouš byl kolem roku 70 proboden oštěpem.

22. září: svatý Tomáš                   z Villanovy, biskup 

 Kdysi přišel domů mladý Tomáš z Villanovy (nar. 1488) bosý a bez pláště; matka ho kárala. Tomáš řekl: "Potrestej mne, matko, ale Bůh ví, že jsem se nemohl dívat na chudého chlapce, jak se třásl zimou." Kdysi přišli žebráci do domu; rodiče nebyli doma a špižírna zamčená. Tomáš neměl, co by žebrákům dal. I pochytal několik kuřat a dal jim je. Když mu to matka vytýkala, řekl jí: "Měl jsem takovou soustrast s chudými, a kdyby ještě jeden přišel, raději bych mu dal i slepici, než ho propustil bez daru," a dodal: "Po druhé nech špižírnu otevřenou!"

V patnácti letech ho dali rodiče na vysokou školu v Alkále. Tehdy mu zemřel otec a Tomáš věnoval zděděný dům ve Villanově městu na útulek pro chudé dívky a vdovy. Když vystudoval, stal se profesorem, ale pohrdl světskou slávou a roku 1516 vstoupil bez vědomí přátel a příbuzných do kláštera mnichů a poustevníků řádu sv. Augustina v Salamance. Brzy byl ustanoven převorem. Říkával: "Zbožnosti je třeba, ale vědy také; věda bez zbožnosti je jako ostrý meč v rukou dítěte. Věda se dá dobře srovnat s klášterní soustředěností."
Císař Karel V. chtěl ustanovit Tomáše granadským arcibiskupem, ale na světcovy úpěnlivé prosby od toho upustil. Brzy potom chtěl císař jmenovat jiného kněze arcibiskupem valencijským, ale sekretář se přeslechl a napsal do ustanovovacího dekretu Tomášovo jméno. Císař viděl v tomto omylu Boží vůli, ale Tomáš povolil teprve tehdy, když mu představený hrozil vyloučením z církve. Nový biskup přišel pěšky do Valencie. Když kanovníci zjistili, jak chudý je jejich nový arcibiskup, darovali mu čtyři tisíce dukátů, aby si mohl pořídit nábytek. Tomáš vděčně přijal peníze, ale ihned je věnoval nemocnici, která nedávno před tím vyhořela. Jako arcibiskup měl roční příjem osmnáct tisíc zlatých. Tomáš spotřeboval sotva pětinu pro sebe, své úřednictvo a služebnictvo; všechno ostatní rozdal na dobré účely. Za celý čas svého úřadování si dal Tomáš ušít jen dvě nové kleriky. Kanovníci na něj naléhali, aby si dal zhotovit klobouk z polohedvábné látky; prý je povinen tak učinit s ohledem na svou hodnost. Tomáš poslechl, a když klobouk dostal, zvolal žertem:
" No prosím, v tomto klobouku spočívá arcibiskupská hodnost; moji kanovníci se domnívají, že nejsem arcibiskupsky oděn, nemám-li hedvábný klobouk." Tomáš říkával: "Není slušné, aby sluha jedl lépe než jeho pán; chudí pak jsou moji páni a já jsem správce jejich statků."
Kdosi vyčítal Tomáši, že jeho dobroty zneužívají mnozí lenoši a ničemové. Tomáš řekl: "Nevadí, oklame-li vás kdo. Lépe je dát almužnu deseti nehodným, než jednoho hodného nechat odejít s prázdnýma rukama. Nad povaleči a tuláky ať bdí úřad! Kdo ke mně přichází a neostýchá se prosit, toho nemohu zahnat!" Také říkával: "Almužna nezáleží v tom, abychom něco dali, nýbrž abychom bližního z nouze vytrhli."
Dne 28. srpna 1555 se Tomáš roznemohl bolestmi v hrdle a zimnicí. Přijal svátosti umírajících. Pak se tázal, jaká je peněžní hotovost v domě. Řekli, že asi čtyři tisíce. Rozkázal, aby tři mužové chodili po městě a peníze rozdělovali. Mezitím rozdal všechen svůj nábytek, kromě lůžka, na němž ležel. Když se ti tři muži vrátili a neměli ještě všecky peníze rozdané, řekl: "Ach, proč mne zdržujete, abych mohl odejít na věčnost? Dejte to chudým nebo to zaneste do nemocnice! Ale honem pospěšte, ať tu přes noc nezůstane ani reál!" Když tak učinili, řekl: "Nyní umřu s radostí!"Tu přišel žalářník. Tomáš mu řekl: "Příteli, nebyls tu, když se nábytek rozdával mezi ostatní služebníky. Nemám, než toto lůžko. To ti rád postoupím. Jen tě prosím, abys mi je zapůjčil, než umřu." Zbavil se tak všech pozemských věcí, pozdvihl oči a povzdechl si: "Děkuji ti, Pane Ježíši Kriste, za milost, že mohu odejít z tohoto světa jako chudý řeholník." Pomodlil se zbožně žalm 31: " Hospodine, utíkám se k tobě, kéž nejsem na věky zahanben " a zemřel při slovech: "Svého ducha kladu do tvých rukou." Bylo to 8. září 1555.