SVATÍ NA TENTO TÝDEN

22. února: svatá Markéta Kortonská, kajícnice

 Markéta Kortonská se narodila r. 1248 v Alvianu v Toskánsku. V osmi letech ztratila matku. Macecha se o ni nestarala. Neštěstím dívky bylo, že byla krásná. Když jí bylo šestnáct let, utekla z domu a devět let žila s hrabětem di Pecora na jeho zámku v hříchu a prostopášnosti. Jednou šla vstříc svému milenci, který se měl vrátit z delší cesty. Po chvíli zaslechla štěkot psa a zvědavě šla za ním, aby viděla, proč štěká. Ale jakou hrůzu spatřila? Pod hromadou dříví mrtvolu člověka již v rozkladu. Pohlédla blíž a poznala, že je to mrtvola toho, s nímž tolik let hřešila.
Dotkla se jí milost Boží. Tázala se: "Kde je asi jeho duše?" Pocítila lítost nad svými hříchy a rozhodla se, že od této chvíle bude žít v nejpřísnější kajícnosti. Ostříhala si krásné vlasy, odhodila šperky i drahé šaty, oblékla se do hrubého roucha, přivázala si na hrdlo provaz, vstoupila do chrámu Páně a vyznala veřejně své hříchy.
Potom šla k otci a prosila ho na kolenou, aby jí odpustil a přijal do domu. Otec byl ochoten, ale macecha tomu zabránila. S pláčem se vrhla nešťastnice v otcově zahradě na zem. Tohoto zoufalství použil zlý duch, aby ji pokoušel: "Vrať se opět k dřívějšímu životu! Vidíš přece, že jinak musíš zahynout." — Vášně, jimž byla navyklá, se probouzely a již pomýšlela, že bude užívat své krásy, aby vedla život světských radostí za cenu hříchu. Avšak vzpamatovala se, sepjala ruce a modlila se: "Pane Ježíši Kriste, ty nechceš, abych zahynula, vždyť také za mne jsi trpěl a umřel. Milosrdný Spasiteli, který jsi Magdalenu přijal na milost a odpustil kajícímu lotru na kříži, neopouštěj mne v tomto bídném stavu a smiluj se nade mnou!" — Hlas Boží v srdci jí řekl: "Jdi do Kortony a vstup do třetího řádu kajících sester sv. Františka."

Poslechla, vykonala životní zpověď a od té chvíle žila kajícím životem. Živila se jen suchým chlebem a vodou, spávala na holé zemi, pod hlavou měla kámen, denně se bičovala. Rozjímala o utrpení Páně, prolévala hořké slzy nad svým nešťastným mládím. Kdykoliv ji zlý duch pokoušel luznými představami dřívějšího života, zaháněla pokušení vzpomínkou na onu zohavenou mrtvolu a rozjímala, jak je hrozné být odvolán na věčnost před soudnou stolici Boží bez přípravy a upřímného pokání.
Když ochabovala v kajícnosti, říkávala si: "Mé tělo bylo dosti silné ke hříchu a neřesti; ke skutkům kajícnosti by bylo příliš slabé? Celé noci jsem hodovala; a při modlitbě bych ochabovala?"
Každodenně děkovala vroucně Bohu, že ji svou milostí vysvobodil z bahna hříchu a uvedl na cestu pokání.
Z vděčnosti k Bohu pomáhala chudým. Co měla, rozdala, a když neměla, prosila druhé o almužnu pro své chudé nemocné. Nedala se odstrašit nevděkem. Kdysi k ní přišla chudá žena, která jí místo vděčnosti hrubě vynadala. Markéta jí zanesla svou večeři a pokorně ji prosila, aby přijala tento skromný dárek. Žena, dojatá takovou pokorou, se obrátila k Bohu. — Markéta zemřela v padesáti letech r. 1297.
"Uslyšíš-li dnes jeho hlas, nezatvrzuj své srdce!" Chopme se oběma rukama milostivé ruky Boží, která nás chce vést z cesty hříchu na cestu milosti.

23. února: svatý Petr Damiani, biskup 

 V chudičké, již mnoha dětmi obdařené rodině, se v městě Ravenně narodil r. 1006 opět chlapeček, který dostal na křtu svatém jméno Petr. Jeden z dospělých bratrů zanevřel na novorozeňátko a plný hněvu řekl: "Nemáme již místo pro tolik dětí! Tak malé dědictví a tak mnoho dědiců, to nejde." Matka se tak rozhněvala, že dítě odložila. Chlapeček by zahynul zimou a hladem, kdyby se ho neujala žena ze sousedství, která ho nakrmila, ohřála, donesla matce a přemluvila ji, aby dítě s láskou zase přijala.
Brzy malému Petru zemřel otec i matka. Starší ženatý bratr ho vzal do svého domu. Nakládal s ním krutě. Neměl pro něj dobré slovo, nechal ho hladovět, bil a kopal ho, nechal ho chodit bosého a v roztrhaných šatech. Místo školy musel pást vepře. Když však dítě v mládí zakusí tolik nelásky a krutosti, stává se i jeho duše tvrdou, nelaskavou, hořkou a nenávistnou.
Hleďme, co bylo u tohoto dítěte bylo silnější: jeho smutný osud nebo jeho dobré srdce? Jednoho dne, když Petr takto žil ve své chudobě, nalezl peníz. Plný radosti, jako by teď najednou zbohatl, přemýšlel dlouho, co by si mohl za tento peníz koupit. Jelikož měl nedostatek ve všem, myslel na mnohé věci. Konečně nalezl nejlepší řešení. Řekl si: "Ať si koupím cokoliv, bude to jen radost pomíjející." Proto dal peníz knězi a prosil ho, aby sloužil za zemřelého otce mši svatou.
Za tento dobrý skutek byl brzy odměněn. Zanedlouho se vrátil do Ravenny jeho druhý bratr Damián, spatřil bledé tváře, vpadlé oči a rozedraný šat mladého Petra, slitoval se nad ním a vzal ho k sobě, pečoval o něj otcovsky a učil ho počátečním vědomostem. Když poznal jeho dobré srdce a jeho nadání, poslal ho na vyšší školy do Faenzy a do Parmy. Z vděčnosti k tomuto bratru přijal Petr jeho jméno – Damián.

Na školách studoval s neobyčejným úspěchem. Brzy se stal slavným učitelem a svými přednáškami získal nejen slávu, ale i znamenité důchody. Svým bystrým rozumem však poznal nebezpečí slávy a bohatství. Říkal sám k sobě: Všecka sláva a pocta mne nečiní šťastným. Proč se raději nestarám o spásu své duše a o věčnost? Od té doby žil v tuhé kázni, nosil pod oděvem žíněný pás, postil se a odpíral si spánek. V pokušení říkával: "Dříve nebo později bude třeba odříci se, proč ne tedy hned?" Později se odebral do kláštera Fonte Avellana na úpatí Apennin, v němž se zachovávala kázeň podle pravidel sv. Romualda.
S apoštolskou neohrožeností a podivuhodnou rázností bojoval proti svatokupectví a zlořádům tehdejší doby. Bez bázně káral nepořádky všude, i u osob vysoce postavených. Dopisoval papežům, biskupům, knížatům, připomínal jim jejich povinnosti. Rozmařilci ho nenáviděli. Papež Štěpán X. ho jmenoval r. 1058 kardinálem a biskupem ostijským. V Ostii působil patnáct let. Papež ho poslal do Milána, aby obnovil kázeň mezi kněžstvem. Lid, poštván svatokupci, křičel, že církev milánská, která se honosí sv. Ambrožem, prý nikdy nebyla služkou církve římské a že se od ní nedá soudit. Zvonilo se na poplach a lid se hrnul k Petrovu příbytku. On se nelekl a promluvil ke vzbouřencům řeč tak výmluvnou, že se utišili a slíbili se polepšit.
Na opětovné žádosti ho papež propustil z úřadu a Petr se vrátil do svého kláštera. Poslední cestu konal do Ravenny, aby město smířil s papežem. Při návratu do Říma zemřel na cestě dne 23. února 1072. Napsal mnoho vědeckých spisů a byl prohlášen za učitele církve.