SVATÍ NA TENTO TÝDEN

10. listopadu: svatý Ondřej    z Avellina, vyznavač

 Svatý Ondřej Avellinský se narodil r. 1520 v městečku Castro Nuovo v království neapolském a na křtu dostal jméno Lancellot (Ladislav). Jeho otec byl řemeslník. Lancellot se stal knězem a věnoval se úřadu obhájce na církevním soudu. Měl upřímné předsevzetí, že bude svědomitě vykonávat své povinnosti. Ale jednou se stalo, že při obhajobě svého klienta u soudu využil své právnické autority a celou kauzu nevylíčil zcela pravdivě. Pak rozvažoval o tom, co udělal; odbočil od pravdy. Pocítil hořkou lítost; poznal, že nastoupená dráha je kluzká a nebezpečná a že snadno zavede člověka do nebezpečí lži.
V té době ho pověřil neapolský arcibiskup nesnadným úkolem, aby napravil pokleslou kázeň v tamějším ženském klášteře. Lancellot poslechl, zkoumal příčiny úpadku kláštera a když zjistil, že touto příčinou je styk se světskými lidmi, důrazně řeholnicím domlouval, stanovil jim přísný domácí řád a zapověděl, že žádný světský člověk nesmí vcházet do uzavřených klášterních prostor. Ale řeholnice mu kladly tuhý odpor. Mladší z nich se ho snažily strhnout do nepravostí, aby ho takto připravily o vážnost. Vtíraly se mu s předstíranou zbožností a sladkým lichocením. Ale jejich nástrahy byly marné. Proto zvolily jinou taktiku; líčily ho jako zasmušilého tmáře, necitu, jako zarputilého rušitele míru. Jistý mladík, jenž dříve míval do toho kláštera volný přístup, najal dva zločince, aby Lancellota zohavili. Násilníci přepadli Lancellota a přeťali mu nos a tváře. Raněný jen tak tak uprchl do theatinského kláštera. V klášteře se mu poranění zahojila; jen nepatrná jizva zbyla na tváři. Tichý život klášterní se mu zalíbil, s potěšením pozoroval vzornou řeholní kázeň. Prosil, aby mohl vstoupit do řádu. Byl přijat s radostí; dostal při tom jméno Ondřej. Bylo to r. 1556. Ondřej byl ustanoven novicmistrem; měl vzácnou znalost lidských povah, a proto vychovával své svěřence v dokonalé muže, kteří vynikali nejen zbožností, posvátnou horlivostí a neposkvrněnými mravy, ale i inteligencí, znalostí života a vřelým citem k lidem. Říkával: "Duchovní život nespočívá v tuhých postech a v bičování, ani v zachmuřené tváři, v ponurém vzdychání a v malomyslném bědování, ale v lásce k Bohu, v trpělivém snášení nehod a protivenství, v uznávání svých vlastních nedostatků a v horlivosti o spásu bližních."

Ondřej se sám řídil pravidly, jež předával svým svěřencům; učinil slib, že se vynasnaží bojovat proti vlastní vůli a proti osobním žádostem a že se denně bude snažit pokračovat na cestě k dokonalosti. Budil obdiv svými vzácnými ctnostmi. V prvním roce noviciátu se vyskytl v klášteře šílenec, který v záchvatech zuřivosti chtěl zardousit svého ošetřovatele. Nikdo nechtěl vstoupit do jeho cely; ubožák by zůstal bez ošetřování, kdyby se ho neujal Ondřej.
Velké požehnání šířil jako zpovědník v Placencii v Neapolsku. I tam ho odpůrci nespravedlivě osočovali, ale vše bylo vyvráceno jeho bezúhonným životem. Více ho znepokojovaly úzkostlivé myšlenky, zdali slouží Bohu dokonale a zdali má ty ctnosti, které Spasitel od svých následovníků vyžaduje. Pokládal se za zavrženého od Boha. V těchto úzkostech hledal radu a poučení u autorit zasvěcených do znalosti duchovního života. Řeholnice Baptista Vernacia z Janova, která měla pověst světice, mu napsala pro útěchu: "Zanechte úzkostlivosti! Jakou váhu mají hříchy celého světa proti nevystižitelnému Božímu milosrdenství? Jak by mohl Bůh zavrhnout člověka, který ho z celého srdce miluje a který se trápí, že jeho láska není ještě čistší?"

Konec života trávil Ondřej v Neapoli. V souženích a bolestech nikdy nevyšlo z jeho úst netrpělivé slovo. Říkával: "Trpět musí každý člověk; rozdíl je jen v tom, jak trpí; jeden trpí jako kající lotr s odevzdaností do vůle Boží, druhý trpí vzdorovitě jako zatvrzelý lotr." Dne 10. listopadu 1608 Ondřej začal sloužit mši svatou; když však vyslovil první slova stupňové modlitby: "Vejdu k oltáři Božímu", ranila ho mrtvice. Přenesli ho do světničky a tam zemřel.

11. listopadu: svatý Martin, biskup

 Svatý Martin se narodil v Sabarii (nyní Kamenec) v Panonii jako syn římského setníka. Jeho rodiče byli pohané; odstěhovali se s ním do Pavie v severní Itálii. Tam Martin poznal křesťanskou víru; zpočátku chodil jen ze zvědavosti a bez vědomí rodičů na bohoslužby, ale brzy přišel do sboru čekatelů na svatý křest. Podle otcovy vůle vstoupil do vojska, složil vojenskou přísahu a byl odveden k jízdnímu pluku do Gallie. Žil zbožně a ctnostně i uprostřed prostopášností ve vojsku, byl vlídný a laskavý k mužstvu, i se svým sluhou otrokem nakládal jako s bratrem. Měl velký soucit s chudými lidmi; pod vojenským krunýřem bilo srdce plné lásky k Bohu i k nim.
Kdysi za krutého mrazu jel Martin s několika druhy na koni do Amiensu. Před městskou bránou žebral polonahý, zimou se třesoucí chuďas. Nikdo z jezdců si ho ani nevšiml. Martin však v soucitu a bez ničeho, co by ubohému mohl dát, rozťal mečem na dvě poloviny svůj vojenský plášť, z nichž jednu dal žebrákovi, do druhé se pak zabalil sám, aniž by hleděl na to, že se mu ostatní posmívají. V noci se mu pak zdálo, že vidí Spasitele přioděného kusem tohoto pláště a že ho slyší říkat: "Tímto rouchem mne přioděl ještě nepokřtěný Martin."

Nechal se pokřtít, jako dvacetiletý vystoupil z vojska a uchýlil se do samoty, aby sloužil Bohu. Později se odebral k slavnému biskupu Hilariovi do Poitiersu, aby se tam zdokonalil ve vědách a křesťanských ctnostech. Když Martin přijal od svatého biskupa Hilaria nižší svěcení, zatoužil obrátit své pohanské rodiče na Kristovu víru. Vydal se tedy na dalekou cestu do Kamence v Panonii. Někde v Alpách ho přepadli ho lupiči, kteří ho spoutali a nechali pod dozorem jednoho z nich. Bandita se tázal světce, zdali se nebojí. Martin odpověděl: "Jsem křesťan a ještě nikdy jsem se nebál; dokonce právě v této chvíli se cítím úplně bezpečný, protože vím, že Bůh opatruje své služebníky ve velikém nebezpečí. Ale tebe lituji, že nejsi hoden Boží lásky a že se tedy máš čeho obávat. "Takové statečné svědectví o nezlomné důvěře v Boha zarazilo lupiče, takže doprovodil Martina na cestu, doporučil se do jeho modliteb, propustil ho a od toho dne sám žil kajícně.
R. 371 ho věřící v Toursu zvolili za svého biskupa, a protože věděli, že by tuto důstojnost nepřijal, použili i lsti, aby ho získali. Tak byl Martin chtě nechtě na biskupství posvěcen. Tehdy začal bohatý Priscillián šířit staré bludařství manichejců. Tito bludaři přičítali stvoření světa ďáblovi, popírali vtělení Syna Božího, zavrhovali manželství a páchali na svých tajných schůzkách ohavnosti. Španělští biskupové žádali císaře, aby kacíře potrestal. Martin však domlouval biskupům, aby od žaloby u císaře upustili. Řekl, že kacířství má být potíráno duchovní zbraní a ne násilím. Víru nelze vynutit mocí. Když biskupové nedbali na jeho domluvy, obrátil se sám na císaře a ten mu slíbil, že nedovolí, aby kacíři byli potrestáni smrtí. Ale za Martinovy nepřítomnosti jeho odpůrci zvítězili u císaře a dosáhli, že bludař Priscillián i se čtyřmi společníky byl odsouzen k smrti a popraven. Do Španělska bylo navíc posláno několik setníků, aby tamější bludaře potrestali zabavením jmění a smrtí. To naplnilo světcovo srdce velikou bolestí a naléhal na císaře tak dlouho, až ten rozkaz odvolal.

Když umíral, prosili ho jeho žáci, aby je neopouštěl. On se však modlil: "Pane, jsem-li ještě potřebný tvému lidu, nezdráhám se dále pracovat, avšak staň se tvá vůle!" Zemřel r. 397.