SVATÍ NA TENTO TÝDEN

8. ledna: svatý Severin,  vyznavač 

 Sv. Severin působil v těžké době stěhování národů v kraji zvaném Norikum, jižně od středního Dunaje. Nikdo nevěděl, odkud přišel. Mluvil plynně latinsky, proto se soudilo, že je Říman. Když se tázal kněz Primenius odkud je, odpověděl žertovně: "Máš-li mne za uprchlého otroka, hledej výkupné!" A vážně dodal: "Co pomůže sluhu Božímu, poví-li o svém původu? Jak to prospěje jeho působnosti? Naše vlast je království Boží; kéž po ní toužíme!"Kdysi bylo město Fabiana souženo hladem. Obyvatelé měli důvěru, že se jim dostane pomoci, až k nim přijde muž Boží. Přišel a řekl jim: "Jenom pokáním se vysvobodíte z tohoto hrozného hladu." Když podle jeho návodu obyvatelé činili pokání, poznal světec zjevením Božím, že jedna vdova, jménem Prokula, skrývá mnoho potravin. Pokáral ji a řekl: "Proč ty, dcera šlechetných rodičů, tak posluhuješ svým žádostem a stáváš se otrokyní lakoty, která je podle slov apoštolových modloslužba? Hle, Pán pečuje ve svém milosrdenství o své služebníky. Jestliže zadržíš toto obilí, které jsi neprávem nabyla, nebudeš z něho nic mít, budeš nucena je vysypat do Dunaje a krmit ryby za to, že jsi nechtěla nasytit lidi." Tato káravá slova tak polekala ženu, že rozdávala chudým ze svých zásob. Nedlouho potom ledy na Dunaji neočekávaně polevily a do města připlulo mnoho lodí s obilím. Všichni chválili Boha, že jim pomohl.

Ačkoliv světec často napomínal lidi, aby z plodů země dávali desátek chudým, neučinili tak obyvatelé města Lorchu. A hle, Bůh je trestal. Obilí na poli sice krásně stálo, najednou však sněť zachvátila úrodu a byla obava, že všechno na polích uschne. Sklíčení lidé spěchali k Severinovi a přiznávali se mu, že je Bůh trestá za jejich tvrdošíjnost. Severin je potěšil: "Kdybyste dávali desátek chudým, dostali byste za to odměnu věčnou, a ještě byste měli přebytek statků pozemských. Protože se však vyznáváte ze své viny, slibuji vám pro milosrdenství Páně, že tato pohroma neuškodí obilí. Jenom hleďte, aby vaše víra v budoucnosti nekolísala!"Občané slíbili desátek chudým. Potom je vybídl světec, aby si na usmíření Boží spravedlnosti uložili půst; a hle, když se postili, přišel vlahý déšť, obilí se na poli vzkřísilo a byla zase bohatá úroda.
Severin sám žil nadmíru přísně, i za mrazů chodíval bosý, odíval se žíněným rouchem, spával na holé zemi; víno nikdy nepil a jedl jen jednou denně po západu slunce. Byla mu nabízena biskupská hodnost, ale ve své pokoře ji nepřijal a přebýval dál v poustevnické chatrči.
Bohaté dary, které mu lidé přinášeli, rozdával chudým nebo je použil k budování kostelů a klášterů.
I pohanští a ariánští panovníci si vážili světce a žádali ho o radu a poučení, prosili o požehnání. Král Rugů Falcitheus propouštěl na přímluvu Severinovu zajatce a prokazoval lidem mnoho dobrého.
Když světec cítil, že se blíží konec jeho života, povolal své řeholní bratry a dal jim svá poslední napomenutí: "Čiňte pokání, když jste se nebáli hřešit! Varujte se hříchu! Poroučím vás Bohu a jeho milosti. Budiž jméno Páně pochváleno!"
Zemřel 8. ledna r. 482. Jeho žák Eugippius přinesl tělo svého mistra do Itálie a napsal jeho životopis.
Sv. Jakub praví: "Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den, a někdo z vás by jim řekl: ,Bud'te s Bohem - ať vám není zima a nemáte hlaď, ale nedali byste, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné? Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá.'" (Jak. 2, 15-17)

11. ledna: svatý Theodosius, opat 

 Jednoho dne, když četl jako lektor při bohoslužbách, jak Bůh Abrahamovi rozkázal, aby opustil svůj domov i příbuzné své, byl tím hluboce dojat a zdálo se mu, jakoby ta slova Bůh mluvil k němu. Šel na poušť a tam se učil za vedení zbožného poustevníka Longina zbožnému životu. Miloval svou samotu, avšak na rozkaz Longinův se vrátil do světa, aby spravoval kostel, ležící na cestě do Betléma. Pověst o jeho zbožnosti se šířila a brzy měl tolik, posluchačů, že se bál, aby nezpyšněl. Proto utekl zase do milované samoty na pustou horu, a bydlil tam v jeskyni. Avšak jako včely z daleka nalézají kvetoucí strom, tak i v horách nalezli lidé svatého Theodosia a prosili ho, aby je učil Bohu dokonale sloužit.

Počátkem 6. století povstalo na východě bludařství monofysitů, kteří se zdráhali uznat článek víry o dvojí přirozenosti Kristově. Řecký císař Anastasius přál zřejmě bludařům, a chtěl také Theodosia získat pro sebe. Poslal mu mnoho peněz "pro chudé". Světec peníze rozdal chudým a zároveň napsal císaři rozhodně, že chce raději umřít pro víru, než život žít dlouhý, ale v bludu. "Raději bych viděl, aby kostely byly spáleny, než aby se v nich učilo bludům."

Sto pět roků měl Theodosius, když umíral. Poslední rok byl nemocný a trpěl velikými bolestmi. Jednou mu kdosi řekl: "Pros Boha, aby ti ulevil v bolestech." Světec odvětil: "Nemluv takových věcí; mnoho dobrého zažil jsem od Boha za dlouhého života svého, nechať tedy snáším také trochu soužení, abych směl doufat odměnu od Boha."

Láska k samotě je hlavním rysem života svatého Theodosia. Když zrnko pšeničné probouzí se v zemi k životu, neroste napřed stéblo k světlu Božímu, nýbrž napřed vypustí kořínek do hloubky. Teprve když se pevně v půdě zakořenilo, začíná růst do výšky a přináší plody. Tak je tomu v životě duše. Napřed musí zapustit kořeny do hloubky. A to může nejlépe o samotě a s Bohem. Mojžíš šel na poušť než se stal vůdcem lidu. Podobně sv. Jan Křtitel, sv. Pavel a Spasitel sám. "Samota je koupel pro duši, kde se duše ponoří v Boha a osvěžena, očištěna a posilněna se vrací do světa."