Apoštol Petr prožíval od Velikého pátku nejbolestnější chvíle svého života. Ustavičně vzpomínal na milovaného Mistra. Celé tři roky slunil se v jeho lásce a právem si sliboval první místo v jeho světové říši. Všecky tyto růžové naděje se rozplynuly; byl to krásný sen, který se neměl nikdy stát skutkem. Ježíš podlehl a jeho mrtvé tělo odpočívalo již třetí den ve studeném hrobě; že by mohl vstát z mrtvých, Petra ani nenapadlo. Veliký zázrak v domě Jairově (Luk. 8, 40), úchvatné vyvolání mrtvého Lazara z hrobu (Jan 11, 1), vše bylo dávno zapomenuto. To však nebylo jedinou bolestí apoštolovou. Ostatní učedníci mohli alespoň vzpomínat klidně na velikého dobrodince, Petra hlodala v duši výčitka a věděl dobře, že se jí nezbaví nikdy. To si vzpomněl zase na osudný palác veleknězův, v něm zapřel Ježíše. Jak rád by dnes poklekl k jeho nohám a se slzami v očích prosil za odpuštění. Ví jistě, milosrdný Ježíš by odpustil; dnes je již pozdě. Svého hříchu již nenapraví. Ježíš je mrtev a jeho přátelé mohou na něho stále ukazovati prstem. Apoštol dal se do pláče, ani sám nevěděl, po kolikáté.
V tu chvíli zabušil někdo prudce na dveře. Byla to Magdalena. Nečekala ani na odpověď a vpadla do světnice. V její tváři četl apoštol veliké rozčilení. Bez pozdravu, již ode dveří volala: »Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili« (Jan 20, 2). Petr pohlédl na Marii nechápavě. Vše přišlo tak nečekaně, a zpráva sama zněla tolik dobrodružné, že apoštol nerozuměl; Magdalena musela mu vše znova opakovat. Chvíli stál mlčky, hleděl udiveně na Magdalenu, nemohl si vše dobře srovnat. Ale světice nenechala ho dlouho přemýšlet. Navrhla, že zavolá i Jana, který snad bydlel někde na blízku. Petr šel s ní, v malé chvíli byli u Jana. Také Miláček Páně byl zprávou velice překvapen, ale pochyboval o její pravdivosti. Oba mužové se rozhodli, že se sami přesvědčí. Bez meškání se dali na cestu, Magdalena šla za nimi.
Ve městě šli snad jen rychleji, za branou dali se do běhu. Z počátku běželi spolu, ale Jan byl mladší, proto brzy předběhl staršího Petra. Vkročil do předsíně a nahlédl nízkým otvorem do vlastního hrobu. Bohužel, bylo v něm dosti temno. Úzký otvor propouštěl jenom málo světla a Janova postava hrob ještě více zatemnila. Proto trvalo chvíli, než něco rozeznal. Konečně si oko navyklo a Jan viděl dobře plátěné pásky, které kdysi ovíjely tělo Spasitelovo; pohřební plátno nezahlédl, jak uvidíme z dalšího líčení, leželo stranou, proto bylo zakryto skalním rohem. Mrtvola Ježíšova tam nebyla. Vstoupit do vlastního hrobu se neodvážil; zdržovala ho bázeň, jakou pociťuje mládí před smrtí. Zato si prohlédl důkladně celé okolí, propátral každou houštinu, mrtvolu nenašel; jenom čerstvě pošlapaná tráva a stopy těžkých bot dosvědčovaly, že v těchto místech ještě před nedávnem chodila vojenská stráž. Mezitím přiblížil se i Petr, brzy po něm Magdalena, zůstala však venku.
Již zdaleka oznamoval mu Jan, že hrob je opravdu prázdný. Petr zrychlil krok a v několika okamžicích stál vedle Jana. Nahlédl do hrobu; také on viděl jen plátěné proužky. Chvíli stáli oba apoštolové a dívali se tázavě jeden na druhého. První se rozhodl Petr. Vstoupil do hrobové jeskyně, po něm to učinil i Jan. Teprve nyní si povšimli velikého plátna, které nemohli viděti zvenku. První rozčilení pominulo, oba mužové jali se pozorně prohlížet hrob Spasitelův a jejich podiv rostl každým okamžikem. Pojednou stáli před záhadou, které nerozuměli.
Abychom pochopili správně jejich úžas, představme si hodně názorně, jak bylo tělo Spasitelovo pochováno. Hlavní součástí byl veliký pruh jemného plátna, dlouhý 4,36m, široký 1,10m. Jednu polovinu prostřeli na kamennou lavičku v hrobě, na ni položili tělo Pána Ježíše, druhou polovinou zakryli svrchu posvátné tělo. Nato převázali mrtvolu napříč několika úzkými proužky a jejich konce zavázali. Tak tomu bylo v pátek; všimněme si, co spatřili v hrobě oba apoštolové. Příční proužky ležely tam, kam je při pohřbu položili, nebyly ani rozvázané; na první pohled bylo patrno, že jimi nebylo ani hnuto. Ale mrtvola v nich již nebyla. Vypadalo to tak, jako kdyby tělo Ježíšovo se bylo proměnilo ve vzduch a z pláten vyvanulo. Ale v proužcích nebylo již ani dlouhé pohřební plátno, to leželo stranou, pěkně svinuté. Kdo to mohl učinit v tak těsném hrobě? Apoštolové byli hluboce překvapeni a sdělovali si vzájemně svoje myšlenky. Oběma bylo jasné, že mrtvolu nikdo neukradl. Byla tu přece vojenská stráž, která by jakýkoli pokus násilím překazila. Mimo to bylo vše v takovém pořádku, že myšlenka na krádež byla již předem vyloučena. Zloděj by neměl ani dost času ani trpělivosti, aby ponechal proužky zavázané; byl by je odnesl i s mrtvolou. Nebyla-li tu však spáchána krádež, jak si vyložit zmizení těla Ježíšova? Přirozeným způsobem? Snad na rozkaz samé Velerady? Nemožno! Plátno bylo přece původně i vespod, uvnitř oněch plátěných proužků. Kdo je mohl tak vysunout, že při tom příčnými proužky ani nepohnul? A kdo by odnášel mrtvolu bez jediného šatu, který ji zakrýval? To byly otázky, které bouřily chvíli hlavami apoštolů.
Panický učedník Jan byl první, kdo po Matce Boží pochopil veliký zázrak zmrtvýchvstání. Napsal o tom ve svém Evangeliu: »Uviděl a uvěřil« (Jan 20, 8). Také z jeho duše odvalil anděl těžký balvan pochybností; bylo to jistě zásluhou Rodičky Boží, která nedopustila, aby pohaslo světlo víry v duši jejího duchovního syna. Jakým způsobem se to však stalo, Jan dosud nevěděl. Když později přemýšlel o této památné chvíli, neušlo mu, jak byla jeho víra tehdy ještě slabá a nedokonalá; proto na sebe pokorně požaloval: »Ještě nerozuměli Písmu, že musí vstát z mrtvých« (Jan 20, 9). Je pravda, uvěřil, ale jak chabý byl důvod jeho víry. Jasné předpovědi Starého Zákona a několikráte opakované proroctví Ježíšovo mělo mu stačit. Bohužel, tehdejší židovská exegese brala se jinými cestami. Mesiášovo vzkříšení předpokládalo jeho smrt, ta se však nehodila vůbec do jejich soustavy; proto se vymýšlely různé dohady, jak nebezpečné úskalí obeplout.
Apoštolové byli i v tomto směru dítkami své doby. Tak se vžili do svých zamilovaných představ, že jimi neotřásly ani tolikeré výroky Spasitelovy. Buď si je vykládali obrazně nebo jim vůbec nerozuměli. Zajímavý doklad nám dochoval evangelista Marek. Po svém slavném proměnění na hoře Tábor, přikázal Spasitel apoštolům, aby nikomu nepovídali o tom, co viděli, »dokud Syn člověka vstane z mrtvých.« K tomu dodává evangelista: »I podrželi tu věc u sebe, a ptali se, co by to znamenalo: Až vstane z mrtvých« (Mar. 9, 9). Bylo třeba hmatatelnějších důkazů, aby se přesvědčili; blahoslavenství, které upřel později Spasitel nevěřícímu Tomášovi (Jan 20, 29), neplatilo o velikonocích ani pro apoštola Jana! A Petr? Též on byl překvapen vším, co v hrobě viděl; i jemu se vtírala do duše otázka: Nemožno-li mluvit o násilném odnesení mrtvoly, co se tu tedy vlastně přihodilo? Odpověď si nedal žádnou, zůstalo jen při podivu (Luk. 24, 12); k víře se nepropracoval, a Jan, jak se zdá, mu své sladké tajemství neprozradil. Oba apoštolové vrátili se domů. Spasitele nespatřili, jejich láska byla ještě příliš slabá. Petr marně se snažil zapomenout na prázdný hrob Ježíšův; myšlenka na podivné zjevy vtírala se mu ustavičně. Pán si ho ponenáhlu připravoval na velikou milost, kterou mu chtěl prokázat.
