Slavnostní neděle minula, ale učedníci na návrat do Galileje dosud nepomýšleli. Podle všeho čekali na pokyn Ježíšův; ten dosud nepromluvil, napřed chtěl získat zbloudilého Tomáše. Jeho nevěra nepozbyla dosud časovosti, i pro nás může se stát pramenem bohatého poučení; všimněme si jí proto podrobněji. Tomáš byl jedním z apoštolů. Byla to povaha ohnivá a odhodlaná. Když všichni zrazovali Pána Ježíše před cestou do Betanie, ukončil jejich kolísání smělými slovy: »Pojďme i my, ať umřeme s ním!« (Jan 11, 36.) Nemiloval polovičatost, ve všem chtěl mít jasno. Když při Poslední večeři zmínil se Spasitel zastřeně o svém odchodu, přerušil ho Tomáš poznámkou: »Pane, nevíme, kam jdeš; kterak můžeme znáti cestu?« (Jan 14, S.) Ke Spasiteli přilnul celou duší a toužil, jak ostatní apoštolové, po čestném úřadě v říši mesiánské. Velkopáteční katastrofa ho zlomila úplně; přes všecka proroctví nikdy si nepředstavoval smrt Mistrovu tolik ubohou a tak pokořující.
Proč nepřišel s ostatními apoštoly do Večeřadla, nedovíme se asi nikdy. Mohla to být jen náhoda, mohlo se to stát též úmyslně; apoštola mohla hnát z města stejná skleslost, pro kterou odešli učedníci do Emauz. Právě ohnivé povahy ulpí snadno na nějaké chmurné myšlence a přilnou k ní tím houževnatěji, čím více doufaly a čím většího zklamání se dožily. Jedno je jisté. Boží Prozřetelnost použila apoštola Tomáše, aby tím jasněji zazářilo Kristovo zmrtvýchvstání. Pěkně to pověděl sv. Cyril Alexenarijský: »Jsem přesvědčen, že mimořádná Boží Prozřetelnost dopustila na čas nevěru učedníkovu, abychom pro jeho (pozdější) neochvějnou víru též my pevně věřili.« A tutéž myšlenku vyslovil na Západě sv. Řehoř: »Naší víře prospěla více nevěra Tomášova, než víra věřících učedníků; tím, že apoštol ohmatal a uvěřil, zbavil našeho ducha jakékoli pochybnosti.«
Ať již byl Tomáš v neděli kdekoli, jistě zaslechl poplašné zprávy o prázdném hrobě Ježíšově a dověděl se o zjevení andělů. Protože je donesly jen ženy, odbyl vše pohrdlivým mávnutím rukou. Ale svědků přibývalo a probuzená zvědavost nedopřála mu klidu; proto hned v pondělí ráno došel k apoštolům. Uvítali ho radostným voláním: »Viděli jsme Pána« (Jan 20, 25). Po tváři Tomášově přelétl jen pohrdavý úsměv. Vypravovali mu o zjevení, kterého se dostalo Petrovi, vylíčili mu podrobně Emauzy, ukázali místo, kde Spasitel seděl a stál, donesli mísu, z které pojedl, mluvili k hluchým uším. Z počátku se jen pochybovačně usmíval, když více doráželi, začal se zlobit. Konečně mu připomněli oslavené rány Ježíšovy a ujišťovali ho, že se jich směli dotýkat. Apoštol se již neovládl; prudce povstal a hlasitě zvolal: »Neuzřím-li (já sám) v jeho rukou rány hřebů, a nevpustím-li prst svůj na místo hřebů a nevložím-li ruku svou v jeho bok, neuvěřím« (Jan 20, 25). Domluvil a rychle odešel.
Dlouho ještě stáli apoštolové a hleděli rozpačitě jeden na druhého, v některém oku zaleskly se i slzy. Nedivme se jim! Měli se rozejít do celého světa a všude hlásat Ježíšovo zmrtvýchvstání. Co mohli čekat od pohanských posluchačů, když tak uvítal jejich zprávu apoštol Kristův! Tomášova nevěra opravdu až překvapuje strohostí, s jakou byla vyslovena a právem si zaslouží, abychom ji studovali pozorněji. Apoštol odmítá jakékoliv svědectví; skloní hlavu jenom tehdy, bude-li mu dovoleno, aby se sám o všem přesvědčil. Pouhý pohled mu nestačí; aby se zabezpečil proti možnému přeludu, chce rány ohmatat. A jak drasticky formuloval tento požadavek! Vsune prst do rány v rukou a vloží ruku do probodeného boku Ježíšova. Tolik roků zdůrazňoval Spasitel zásadu, že ve věcech víry smí rozhodovat pouze autorita Boží; tolikrát (Jan 4, 48 a 6, 62 n) odsoudil honbu za viditelnými důkazy víry, pro Tomáše mluvil nadarmo. Apoštolovi je vlastní rozum a smyslová zkušenost jediným měřítkem. Nevidíte v jeho sebevědomých slovech věrný obraz dnešního člověka? Tomáš v tu chvíli jistě nepomyslil, jak nebezpečnou zbraní se oháněl; jeho zásada znemožňovala ve skutečnosti jakoukoli víru. Co odpoví jednou pohanským posluchačům, odbudou-li jeho kázání jeho vlastními slovy? Snad právě proto rozdrtil Spasitel tento projev nezdravého rozumářství tak rázně.
Nevěra Tomášova byla veliká. Neurážela jen Boha, snižovala též ostatní apoštoly. Jejich výpovědi neměly pro něho ceny, dokud si jich sám neověří. Proto ji nemůžeme schvalovat, přece ji však můžeme poněkud vysvětlit a omluvit. Pramenů bylo několik. Byla to především uražená pýcha; Tomáše mrzelo, že Spasitel se zjevil právě v okamžiku, kdy apoštol nebyl s ostatními. Jeho nálada se ještě více zachmuřila, když se dověděl, že ho viděli i pouzí učedníci, dokonce i několik žen. V takové chvíli dáme se snadno strhnout k nerozvážnosti. Ještě více ho podráždila neústupnost, s jakou stáli ostatní apoštolové na svém přesvědčení. Jistě jste to zakusili sami na sobě; jsme-li již jednou rozčileni, lpíme na svém úsudku a bráníme ho, i když rozumově již nahlížíme jeho neudržitelnost. Ani to by nám ještě všecko nevyložilo, vlastní důvody byly mnohem hlubší. Již jsem se zmínil, že Tomáš byl povaha smělá a odhodlaná; takové duše mohou vykonat mnoho, škoda jen, že tak snadno upadají do extrémů: čím více milovaly a doufaly, tím hlubší bývá jejich malomyslnost, když se dožily zklamání. A ještě na něco třeba důrazně upozornit; bylo to přeceňování vlastní osoby. Tomáš věřil svému úsudku více než slovům všech ostatních apoštolů. Bohužel, vlastní úsudek bývá ve věcech víry rádcem velice špatným. Tomáš nastoupil nebezpečnou cestu a kdo ví, kam by zabočil, kdyby se ho nebyla ujala slitovná láska Dobrého pastýře. Je pravda, apoštol si sotva uvědomil celou hříšnost svého jednání; proto mohl později doznat s kajícím Pavlem: »Došel jsem Božího milosrdenství, poněvadž jsem to učinil z nevědomosti« (1. Tím. 1, 13).
Tomáš opustil tedy apoštoly, ale sotva si byl svou věci tak jist, jak navenek předstíral; proto s nimi hleděl zůstat ve stálém spojení. Kde byli mezi týdnem, nevíme. Někteří pokládají za možné, že Spasitel jim naznačil dobu příštího zjevení, většina to popírá; podle nich zůstávali ve Večeřadle, tam jim všecko připomínalo dobrého Mistra, tam se cítili nejbezpečnější. Buď tomu jakkoli, Tomáš býval s nimi. Tato poznámka je velice důležitá; z ní se dovídáme, že nevěra Tomášova byla přece jen menší, než by se na první pohled zdálo; i když pobledla víra, nepohasla dosud jeho láska. Apoštol se již uklidnil a počal uvažovat střízlivěji; jistě litoval neprozřetelných slov, která pronesl. Toužil po pravdě, a tím se lišil od moderního světa. Dnešní člověk po pravdě netouží, a pravdy se bojí. Proto jde nevšímavě vedle všech projevů, kterými dokazuje Všemohoucí pravdivost své Církve; zavírat oči před Lurdami a vyhnout se úmyslně každé katolické knize, není jistě známkou dobré vůle. Zato každý, kdo pravdu poctivě hledá, setká se jednou se Spasitelem. To je nejhlubší poučení z tohoto odstavce.
Den co den přicházel tedy Tomáš mezi apoštoly, ale Pán se nezjevoval. Kolikráte pohlédl již Tomáš na zavřené dveře, po každé marně, a v jeho duši ozvaly se první výčitky svědomí. Snad je Pán uražen hrdostí, s jakou mluvil. Zdá se však, že také Spasitel čekal úmyslně, chtěl dát své Církvi vážné poučení. Nesmí zoufat nad obrácením hříšníka, i kdyby v rozčilení se vzpíral sebe více. Opatrnost radí, aby mu dopřála dost času, aby se mohl uklidnit; trpělivostí dosáhne více než násilím. Snad ještě žádný týden nebyl Tomášovi tak dlouhý; konečně nadešla toužebně očekávaná neděle. Tomáš byl opět s ostatními apoštoly ve Večeřadle. Pro jistotu zavřeli i tentokráte oboje dveře. Na všech tvářích bylo možné číst zvědavou otázku, přijde-li Pán opět. Jediný Tomáš stál mlčky, zato v jeho duši bojovala bázeň a touha. Toužil spatřit Pána, a přece se lekal okamžiku, přijde-li skutečně. Viděl dětinnou víru ostatních a styděl se v duchu sám za sebe. Kolikráte již litoval, že se dal tolik strhnout a stanovil tolik podmínek. Bylo již pozdě; aby odvolal, k tomu se nemohl odhodlat.
Ještě přemýšlel, když pojednou stál mezi nimi Ježíš a pozdravil slovy: »Pokoj vám!« (Jan 20, 27). Ostatní ho uvítali hlasitým jásotem - jediný Tomáš mlčel. Byl jako ohromen - a přece nemohl od Krista oči odvrátit. Všecky pochybnosti zmizely, jako by do mlhavého dne zazářilo pojednou jasné slunko. Ale Spasitel nenechal Tomáše dlouho přemýšlet. Podíval se po apoštolech, bylo vidět, že hledá Tomáše. Ten zbledl a sklopil zrak; ale Ježíš kráčel již k apoštolovi, ostatní bezděky ustupovali. Zahleděl se na zbloudilou ovečku, potom pravil vážně a jeho hlas chvěl se při tom bolestí: »Vlož prst svůj sem« a ukázal při tom na svojí probodenou ruku. Rozpřáhl obě ramena a pokračoval: »Viz ruce mé.« Rozhalil svůj šat, ukázal apoštolovi hlubokou ránu v boku a pravil: »Vztáhni ruku svou a vpusť ji v bok můj, a nestávej se nevěřící, nýbrž věřící« (Jan 20, 27). Jako žhavé uhlí dopadala Ježíšova slova na hlavu Tomášovu. Apoštol si všiml dobře, Ježíš opakoval doslova smělé podmínky, které sám stanovil, a Tomáš si jasně uvědomil jeho vševědoucnost. Opravdu, Spasitel nemohl hlouběji pokořit pýchu Tomášovu, než když splnil všechny jeho podmínky. Lék byl velice zdravý; apoštol hřešil veřejně, proto měl také veřejně odvolat. Již mezi řečí pohlédl apoštol prosebně na Krista; sotva Spasitel do
mluvil, klesl mu Tomáš k nohám a vyznal svoji víru slovy: »Pán můj a Bůh můj« (Jan 20, 28). Jsme-li velice dojati, mluvíme málo; ani Tomáš nemluvil mnoho, ale jedinou větou obsáhl celý Nový zákon: Ježíš není jen člověk, je také Bůh. Kdysi překonal Tomáš apoštoly svojí nevěrou, dnes nad ně vynikl svojí vírou. Snad právě proto zakončil touto událostí sv. Jan svoje evangelium, ale připojil důležitou poznámku:. »Tyto věci byly napsány, abyste uvěřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a věříce, abyste měli život věčný ve jménu jeho.« Pln lásky sklonil se Ježíš ke kajícímu apoštolu a pravil: »Tomáši, protože jsi mne uviděl, uvěřil jsi; blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili« (Jan 20, 29). Domluvil a zmizel. Ještě dlouho stáli apoštolové a hleděli s láskou na Tomáše; přešel poslední stín, který kalil jejich velikou radost.
Neodcházej ještě z Večeřadla, zamyslí se nad posledními slovy, Spasitelovými. Pán Ježíš neopravil vyznání apoštolovo ani neodmítl božskou poctu, kterou mu vzdal, a přece připojil káravou poznámku; proti jeho opožděné lítosti postavil veliké štěstí těch, kdo neviděli a přece uvěřili! Smyslová zkušenost může být pramenem bohatých poznatků, v oboru víry velmi často zklame. Je pravda, někdy dokázal Bůh pravdu svých slov i viditelným zázrakem, smíme se za takový projev Boží přízně i modlit - nesmí se to však stát pravidlem. Učitelské slovo Církve musí zůstat rozhodujícím důvodem naší víry. To je »chudoba ducha,« kterou Spasitel tolik blahoslavil; odtud se zrodilo katolické heslo apoštola Pavla: »Vira jest z kázání« (Řím. 10, l7). Jistě nedojde spásy, kdo uznává jen to, co dovede svým rozumem pochopit; blahoslavený bude, kdo skloní pokorně hlavu i tam, kde nechápe a nerozumí!
