Od popela, kterým kněz označuje hlavy věřících, dostal svůj název den, kdy se tak činí – Popeleční středa, začátek doby postní. Popel se světí přede mší svatou a je připravený z ratolestí posvěcených na Květnou neděli minulého roku.
Popel je tedy jakožto pozůstatek po spálených ratolestech přirozeným symbolem smrti, pomíjivosti, křehkosti, nestálosti, a pro svoji zasmušilou barvu také symbolem zármutku a bolesti nad spáchanými hříchy.
Jako symbol kajícnosti je popel užíván především proto, že pokáním se zatvrzelé srdce drtí a přivádí ke zkroušenosti a jako má popel schopnost žíravou, tak také pokání očišťuje lidské srdce. Popel spojený s prachem země je rodiště nového života, podobně jako se pravým pokáním budí nový život, ze hrobu starého člověka vychází člověk nový, ze smrtelnosti vyrůstá nesmrtelnost.
Z těchto symbolických důvodů zavedla Církev zvyk posypávat popelem ty, kteří konali veřejné pokání. Mezi veřejné kajícníky byli přijímáni právě na Popeleční středu a při této příležitosti jim byl sypán popel na hlavu.
Kající praxe Církve se časem měnila, praxe veřejného pokání se postupně vytrácela, a proto se sypání popelem stalo obecným obřadem, to znamená pro všechny věřící tak, jak je tomu dodnes.
Popel ovšem není pouze symbol, nýbrž také svátostinou, a proto je posypání popelem zdrojem pomáhajících milostí. Jedná se proto o přímé Boží působení na rozum a vůli zaměřené na kajícnost, tedy k tomu, aby člověk svoje hříchy poznal, uznal, litoval jich, konal pokání a dosáhl jejich odpuštění. Cílem kajícnosti ale není samotné odpuštění hříchů, to jen nezbytná podmínka k tomu, aby člověk mohl žít Božích hodnot již zde na zemi a tak dosáhnout trvalé přebývání s Bohem v nebi!
