Křesťanský středověk viděl v mužích, kteří v duchu Kristova Evangelia žili a v hluboké úctě a lásce lidu dokonali, ideál světce. Vešli z této země do království Božího. Země je připravila, aby se stali přáteli Božími a společníky andělů v říši nebeské. A sv. Václav hned po své smrti byl jako světec-mučedník národem uctíván a vzýván. Byl vždy prohlašován za mučedníka pro pravdu Kristovu. Ten řekl: »Kdo život svůj ztratí pro mne, nalezne jej." Životopisec Kristian vylíčil historii umučení sv. Václava a oslavuje jej těmito slovy: »Ale ten blahoslavený vojín (miles Christi) povstává z utrpení a potupy k slávě hojnější; stává se společníkem andělů, druhem apoštolů, spoluúdem mučedníků, účastníkem pokoje vyznavačů, a neporušenosti panen; dostává se mu věnce věčně se zelenajícího a půvabu krásy nehynoucí. Pohrdl vévodstvím vznešenosti pozemské, jímž dříve mocně vládl, v království nebeské jako pravý vévoda a mučedník vešel.«

Kdo prohlásil knížete Václava za svatého? Byl to národ sám. Ti všichni, kdo byli svědkem jeho křesťanského žití i jednání, i kdo slyšeli z jejich úst o bohumilém jeho životě, ctili jej hned po smrti jako národního světce. Svatořečen bez obvyklého kanonizačního procesu. Svatořečení, založené na starobylé a jednomyslné úctě knížete Václava. Teprve r. 1670 k naléhání pražského arcibiskupa Ferdinanda Zoubka a císaře Leopolda I. papež Klement X. prohlásil sv. mučedníka Václava za patrona země české a den jeho smrti 28. září se stal svátkem všech věrných Čechů. Bratr Boleslav si brzo uvědomil hrůzu svého zločinu. Činil pokání, a dal tělo svého svatého bratra slavně přenést do Prahy. Sem konali ctitelé sv. Václava četné pouti. Počátkem 11. století úcta k sv. Václavu se šíří valem jak v jeho vlasti, tak tak za hranicemi. V Německu jsou biskupské kostely, které si žádají pro své oltáře části ostatků sv. Václava. V Čechách najdeme jeho obraz trvale na mincích českých knížat, na jejich pečetích, korouhvích.

Svatý Václav se stává též předním ochráncem a mocným orodovníkem českého národa u trůnu Božího: »Čechové se měli na příště spolehnout na přispění světce z vlastního rodu, z prastaré domácí rodiny panovnické. Dosáhli zajisté před světem i před Bohem stejného s nimi stupně národní urozenosti, stejného titulu kulturního šlechtictví.« A blahé paměti císař a král český Karel IV., vroucí ctitel svého předchůdce, poručil postavit při chrámu sv. Víta nádhernou svatováclavskou kapli. Skvělé nástěnné obrazy, stěny vykládané drahými kameny, v oltáři nádherný hrob světcových ostatků přímo uchvacovaly každého příchozího. A Karel IV. byl pyšný na své dílo. Zlatá koruna, kterou dal zhotovit, spočívala stále na hlavě světcově. A jen v den korunovace nového panovníka měla být sňata a světitelem položena na hlavu nového vladaře. Žel, nešťastným požárem roku 1451 byla kaple svatováclavská natolik zničena, že ve své nynější podobě je pouze matným stínem bývalé nádhery.

Jak hluboko v srdci všech dobrých Čechů úcta sv. knížete Václava zapustila své kořeny, o tom mluví kaple a oltáře, jemu zasvěcené; sochy zdobící městská prostranství, obrazy, které nám stále připomínají význam a poslání našeho vznešeného knížete. Rád vzpomínám oltáře sv. Václava, který je postaven ve velechrámě sv. Petra, v této katolické posvátné metropoli v Římě. Je veliká řada oltářů, bohatěji vyzdobených a rozměry svými překonávající oltáře sv. Václava. Ale tento oltář je oltářem naším. Oltářem českým. A neubráníte se hlubokého pohnutí, když před ním, třeba jenom na chvíli se zastavíte s upřímnou modlitbou na rtech. A když ve chvíli, kdy zde poutníci prodlévají při mši svaté, zazní z úst jejich svatováclavská píseň a její ozvěna spěchá do kaplí sousedících, četní cizinci se zvědavě přibližují k našemu oltáři a v pohnutí naslouchají vážnému nezvyklému jejímu nápěvu o vévodovi a dědici české země. Staří národové věřili, že mrtví, přecházející z tohoto světa v říši podsvětí, pijí z řeky Léthe, z vod zapomenutí, kterými vymizí z jejich paměti všechny vzpomínky na život minulý. Této bájí křesťanství učinilo konec. Láska nikdy nepomíjí. Pouta přátelství a lásky smrt nepřetrhává. Vyvolení v nebesích s touhou i láskou vzpomínají na ty, kteří na zemi zůstali a vroucně se těší na shledání s nimi. A věřící, vždycky jich pamětlivi, s plnou důvěrou je prosí o ochranu, pomoc a přímluvu. V této pevné víře, jako by byl tlumočníkem proseb všech minulých, přítomných i budoucích věků, vlastenecký jesuita Bohuslav Balbín v dobách, kdy český jazyk jako by zmíral v rostoucí povodni německého ducha, volá takto: »Ty, patronů země české nejpřednější a největší, Václave, vratislavem buď a Čechám svým slávu dávnou vrať! Opět nás postav na to místo, z něhož jsme vlastní netečností a hříšnou zlobou jiných, nebo pochlebováním mnohých nezaslouženě upadli. Ty, národa našeho záštito a pomoci! Zahyneme-li, zahyneme Tobě. Od nových obyvatelů marně bys očekával pocty, kterou Tě země česká od tolika věků velebí a miluje. Tudíž v pokoře prosíme: »Nedej zahynout nám i budoucím.« Tato prosba po věky vystupuje ze srdce všech věrných Čechů k nebesům. Tato prosba zní naší velebnou hymnou svatováclavskou v dobách ne bezpečí, starostí a útisků. Je to naše modlitba za ohroženou vlast. Klademe k jeho nohám svoji českou vlast jako jeho odvěký majetek, jeho dědictví. A světec Václav je přijímá a bdí v posvátném souručenství se všemi jinými českými světci nad naší zemí.