Tímto svátkem končí období vánoční. Připomíná se událost, kdy svatý Josef a Panna
Maria přinesli 40. den po narození (dle našeho kalendáře 2.
února) dítě Ježíše do chrámu v Jeruzalémě a podle Zákona
Mojžíšova jej zasvětili Bohu. Při této příležitosti stařičký
prorok Simeon chválí Boha za to, že Pán Ježíš přišel na
svět.
Simeon označuje Pána Ježíše za "Světlo národů,"
proto se na tento svátek světí svíce, které jsou symbolem právě
této skutečnosti, že Kristus je Světlem pro svět. A to také tehdy,
když je člověku těžko. Proto se jako symbol víry v Krista, který
je pro člověka světlem v každé situaci, užívá svící v
těžkých situacích. Zaplují se při bouřce, od toho český název hromnice /svítí, když bije hrom/, svítí při jiných těžkých chvílích a dávají se do rukou umírajícím, aby
vzbudily v nich touhu po věčném Světle, do něhož se chystají
vkročit.
2. únor
slaví tradiční liturgie Církve současně jako slavnost
Představení Pána v chrámě a Očišťování nejsvětější
Panny, které Zákon ukládal 40. den po porodu. Slavnost se tedy
váže ještě k vánočnímu mysteriu.
Je
to svátek světla. To symbolizuje průvod se svícemi, který
připomíná Simeonova slova, popisující Krista jako světlo
k osvícení pohanů a k slávě Izraele, svého lidu.
Je
to jeden z nejstarších mariánských svátků, ne–li vůbec
první. Slavil se v Jeruzalémě od 4. století a jako svátek
Očišťování přešel do Konstantinopole a odtud v 7. století do
Říma, kde měl výslovný charakter mariánské slavnosti. Obřad
žehnání svící pochází z 10. století.
Svým
obsahem je to vlastně třetí hlavní vánoční svátek. Vzhledem
ke snaze zachovat chronologický postup událostí, které jsou v
evangeliu přesně časově vymezeny, je slavení určeno právě na
čtyřicátý den po Narození Páně, tedy už do období mezi
Vánocemi a Velikonocemi. Uzavírá tak ideově vánoční okruh.
Hromnice
se na Východě slaví jako Setkání. Setkává se Nový a Starý
zákon: stařec Simeon, který nepodlehl náboženské zkáze a který
se připravuje k odchodu, se setkává se Zakladatelem Nového
zákona. Že se této události neúčastní žádný člen Áronova
kněžstva, je smutným dokladem, že starozákonní kněžstvo se
zpronevěřilo svému poslání. Jen stařec Simeon osvícený Duchem
Svatým přijímá z náruče Matky Boží božské Dítě a zdraví
je jako Spasitele a Světlo lidstva. Předpovídá jeho vykupitelskou
oběť podle Malachiáše, posledního ze starozákonních proroků,
a svým chvalozpěvem uzavírá starozákonní epochu.
