Doba devítníková je přípravou na dobu postní. V této době nás povzbuzuje Církev, abychom se odloučili od světa, který se právě v této době nejvíce oddává radovánkám, a vstoupili do služby Boží. A je toho na výsost zapotřebí, aby Církev pozvedla hlas, když věřící bývají tolika nástrahami lákáni, aby svedeni na zcestí upadli do osidel ďáblových. Oddávají se lidé před postní dobou z velké části výstřednostem, jež připomínají právě doby pohanské. Neboť u mnohých pohanských národů shledáváme různé slavnosti, které byly velice podobné nynějším masopustním zábavám, hlavně maškarním plesům. Tak na př. o liberaliích (v březnu) praví Vergil, že se slavily rozpustilými žerty a mnohé obyčeje, které byly spojeny s některými slavnostmi Dionisovými, nelze dopodrobna ani vylíčit. Při saturnaliích bylo charakteristické, že se lidé oblékali do zvířecích kůží, při čemž se dály mnohé nemravné rozpustilosti. Hlavně však při slavnostech Bakchových se konaly takové výstředností, že musely být Římanům a jejich spojencům přísně zakázány.

Proto chápeme, proč učitelé církevní všech dob s největší vážností a rozhodností vystupovali proti maškarám a všemu přestrojování. V kázáních de Calendis Januariis, která jsou připojena k dílům sv. Augustina, čteme: »V těchto dnech se pohané převlékají v neslušné nestvůry a co je daleko horší, že i někteří křesťané si nasazují znetvořené obličeje, jakoby hrajíce si na jelena, chtěli se proměnit skutečně v bytost zvířecí. Jiní se oblékají v kůže zvířecí nebo si nasazují zvířecí hlavy a z toho se radují, že se proměnili v podobu divokých zvířat a že se neobjevují více jako lidé. Jak velice je hanebné, že se mužové oblékají v ženské šaty a při tom si nechávají vousy na tváři . . . Ať tedy nikdo nedovoluje, aby jelen nebo kráva nebo nějaká jiná nestvůra před jeho dům přišla. Podobně horlil sv. Eligius (+659) a mnohé sněmy, jako na př. II. sněm Tourský (567.), Auxerreský (578). V Sacramentáři Gallicijském bylo předepsáno: »Kdyby někdo na prvního ledna chodil převlečen za jelena nebo za jalovici, ať koná pokání tří let."

A vskutku právem horlí Církev proti maškarním radovánkám masopustním, neboť není nic, co by se dalo uvést k jejich omluvě; mají původ pohanský, podstatou jsou nanejvýš nerozumné a nesmyslné, jelikož se jimi snižuje a hanobí lidská důstojnost. Církev není proti vyražení a obveselení, vždyť sám sv. Pavel napomíná křesťany: Radujte se v Pánu vždycky: opět pravím radujte se (Filip. 4, 4.), ale radost nesmí být hříšnou. Jako není světla kromě slunka, tak není pravé radosti kromě Pána. Proto světcové a světice Boží se neustále radovali, kdežto svět ve zlu postaven tvoří si ze zla radost, která však opravdově oblažit nemůže.

Bohužel právě poslední dny před postní dobou se svět nejvíce oddává radovánkám, ačkoliv Církev na druhou neděli po Devítníku již dává číst evangelium o Kristu, jak se ubírá do Jerusalema, aby tam trpěl. Proto mnozí svatí právě v těchto dnech konali kajícné skutky, aby Boha usmiřovali za hříchy a urážky spáchané za posledních dnů masopustních. Tak např. sv. Magdalena z Pazzi vstávala často v noci o masopustních dnech a ubírala se do chrámu, aby se modlila za zaslepence, kteří se bez rozumu radovánkám oddávali.

Mají si tedy ve dnech masopustních radovánek všichni služebníci Boží vyprošovat pomoci shůry proti zlým obyčejům bakchanalií, mají mezi síní a oltářem plakat a volat: »Odpusť, Hospodine, odpusť lidu svému: a nedej své dědictví v pohanění' (Joel 2, l7). Kéž by právě v této době volali kněží k lidu se sv. Augustinem: »Patřte na svého biskupa, jenž k vám nyní mluví! Slyšte ho, když vás varuje a napomíná ve jménu Ježíše Krista. Neupadávejte opět do zlořádů, které se tak velice příčí svatosti křesťanství. Bůh je mi svědkem, že nejsem vinen vaší věčnou záhubou, když se pokaždé do týchž propastí vrháte. Nyní jsem vykonal před Bohem, co jsem povinen svému úřadu a vašim duším. Opovážíte se snad postavit se na odpor Ježíši Kristu, jenž o nás praví: »Kdo vás slyší, mne slyší: kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá; a opět: »Jestliže pak ani Církev neuposlechne, budiž tobě jako pohan a publikán."

Jak slavit třeba dobu přípravnou na půst, hlásá důtklivými slovy v době novější Benedikt XIV. ve zvláštním breve: Tento papež udělil pro papežský stát, a Kliment XlII. pro veškerý katolický svět plnomocné odpustky všem, kdo by navštívili chrám Páně, kde je velebná svátost vystavena po tři dny po neděli Devítník nebo po první nebo po druhé neděli po Devítníku, nebo alespoň ve čtvrtek po první neděli po Devítníku a přijali svátost pokání a oltářní.

Jak máme slavit dobu devítníkovou, naznačuje Církev též v liturgii. Kněz se obléká v roucha barvy fialové, tedy kajícné, při mši sv. se neozývá radostné Gloria a v církevních hodinkách neříká se ani Te Deum ani alleluja; za to často v hodinkách se říká kajícný žalm Miserere.

Převzato z knihy: Josef Kupka, O církevním roce