SVATÍ NA TENTO TÝDEN

23. dubna: svatý Atanáš, biskup a Učitel Církve 

 Bludař Arius popíral Božství Ježíše Krista. Nejslavnějším obráncem pravé víry proti arianismu byl svatý Atanáš. Narodil se v Alexandrii kolem r. 295. Část mládí prožil na poušti pod vedením sv. Antonína Velikého, arciotce mnišstva.
Jako jáhen alexandrijské církve se stal Atanáš pomocníkem sv. Alexandra, patriarchy alexandrijského, doprovázel ho na nicejský sněm (r. 325) a tam hájil s velkou učeností a obratností jako dokonalý řečník a křesťanský vědec Božství Kristovo proti ariánským bludům. Když r. 328 patriarcha Alexander zemřel, Atanáš byl povolán na alexandrijský biskupský stolec. Atanášovo vyvolení na toto důležité sídlo zasadilo ariánům citelnou ránu.
Na přímluvu Eusebia nikomédského se ujal císař odsouzeného Aria a rozkázal Atanášovi, aby bez odkladu přijal Aria opět do církve. Atanáš však neohroženě odpověděl císaři, že církev nikdy nemůže přijmout do svého lůna zřejmé bludaře. Ariáni obžalovali Atanáše u císaře v Nikomedii, že prý zavedl jakousi novou kostelní dávku a že zlatem podporoval zrádce Filumena. Císař předvolal Atanáše, zkoumal žaloby a když se přesvědčil, že jsou lživé, milostivě ho propustil. Ariáni však vymohli u císaře, že svolal r. 335 církevní sněm do Tyru ve Fénicii. Umínili si, že sesadí Atanáše stůj co stůj. Atanáš přišel se čtyřiceti devíti pravověrnými biskupy do Tyru. Tam bylo šedesát ariánských biskupů a ti, vedení Eusebiem, vymýšleli nové a nové obžaloby. Podplatili ženu, aby svědčila, že Atanáš ji svedl ke hříchu. Byl předveden Atanáš a zároveň s ním kněz Timotej. Ten se tázal ženy: "Ženo, tvrdíš, že já jsem byl u tebe? Já jsem tě znásilnil?" - "Ano, tys to byl," odpověděla žena a přísahou potvrdila svou výpověď. Zapřísahala soudce, aby přísně potrestali toho, jenž ji tak potupil. Teprve pozdě se dověděla, že ten, kdo s ní mluvil, nebyl Atanáš.
Ariáni však nedali pokoj. Zavřeli biskupa Arsena a před soudem tvrdili, že Atanáš ho dal zabít. Aby svou obžalobu potvrdili, přinesli uťatou Arsenovu ruku jako důkaz. Když byla přečtena obžaloba, tázal se Atanáš přísedících soudců, zdali znají zavražděného. Někteří odpověděli, že ano. Tu Atanáš otevřel dveře a do soudní síně vstoupil - sám Arsen; v noci totiž ariánům utekl a přišel do Tyru, aby dokázal Atanášovu nevinu. Ve zlosti se ariáni obořili na Atanáše a řekli: "Ale ruku jsi mu dal utnout!" Světec poodhrnul biskupův plášť a ukázal jim napřed jednu, potom druhou ruku. S úsměvem podotkl: "Více než dvě ruce Bůh člověku nedal."
Ariáni obžalovali u císaře Atanáše, jak prý vyhrožoval, že překazí dovoz obilí z Alexandrie do Cařihradu. Tomuto křivému obvinění císař uvěřil a poslal Atanáše do vyhnanství ve vzdáleném Trevíru. Ariáni jásali, že se jim podařilo nepřítele umlčet a odklidit. V slavném průvodu byl Arius uveden do Cařihradu, tam však náhle zemřel bídnou smrtí. Bylo to r. 336. Po smrti císaře Konstantina Velikého se Atanáš vrátil do Alexandrie. Ale ariánští bludaři nelenili: osočovali Atanáše u císaře i u papeže Julia I. Císař Konstancius dovolil, aby Atanáše sesadili a na jeho místo dosadili Řehoře kappadockého. Atanáš uprchl z Alexandrie a odebral se do Říma. Papež Julius I. se ho ujal a jeho pravověrnost a nevinnost veřejně osvědčil. Atanášův pobyt v Římě velice prospěl církevnímu životu. Atanáš totiž donesl do Říma první zprávy o poustevnících a o egyptských mniších. Císař Konstancius dal Atanášovi r. 346 povolení k návratu do Alexandrie. Stalo se tak na nátlak bratra císaře Konstancia, ochránce Atanáše. Konstanc zemřel r. 350 a Konstancius, jeho bratr, se stal samo vládcem. Jako smýšlející ariánec žádal od biskupů, shromážděných v Miláně, aby Atanáše odsoudili. Na císařův rozkaz obsadilo vojsko biskupský alexandrijský chrám, ve kterém byl Atanáš s lidem. Na radu přátel odtud uprchl na libyjskou poušť a tam šest let za neustálého stíhání bloudil z místa na místo. Konstancius však zemřel r. 361 a Atanáš se mohl opět vrátit do Alexandrie. Horlivě působil pro rozkvět pravé víry, hojil rány věřících zasazené bludaři a získal nejen mnoho ariánů, ale i pohanů. To se však znelíbilo císaři Juliánu Odpadlíkovi. Ten rozkázal, aby byl Atanáš zavražděn. Jakmile se Atanáš dozvěděl o těchto úkladech, těšil své věrné: "Nebuďte malomyslní! To je jen mráček a ten brzy přejde!" Usedl na loď a plul po řece Nilu z Alexandrie do Théb. Sotva odjel, pustili se za ním vojáci. Atanáš spatřil, že pronásledovatelé jsou již nablízku, dal obrátit loď a jel jim naproti. Když se obě lodi potkaly, tázal se vůdce pronásledovatelů Atanáše, kterého neznal osobně: "Neviděl jsi Atanáše?" - "Ano, viděl jsem ho." - "Je daleko?" - "Není daleko." Nepoznán od vojáků plul dále k Alexandrii a vojáci veslovali směrem k Thébám. Tak se zachránil. Skrýval se v Alexandrii až do smrti Juliána Odpadlíka r. 363.

Císař Valens, zarytý arián, dal rozkaz, aby Atanáš a mnozí jiní katoličtí biskupové odešli opět do vyhnanství. Atanáš předvídal tuto bouři a skrýval se čtyři měsíce v otcově hrobce. Ale poněvadž se lid bouřil a radikálně žádal jeho návrat, Valens chtěj nechtěj dal svolení, aby se vrátil. Pětkrát byl Atanáš ve vyhnanství; ze čyřiceti pěti let, kdy byl biskupem, strávil dvacet let ve vyhnanství. Zemřel r. 373. Je nazýván sloupem a učitelem církve, otcem pravověrnosti.

25. dubna: svatý Pius V.  papež 

 Pius V. papež (1566-1572) se narodil r. 1504 v Bosku u Alexandrie v severní Itálii. Pocházel z rodu Ghislieri a při křtu svatém dostal jméno Michael. Kdysi přišli do Boská dominikáni. Michaelovi se zalíbil jejich řád; se svolením rodičů s nimi odešel do jejich kláštera ve Vogheře a vzdělával se ve vědách. Svědomitě zachovával všechna řeholní pravidla, přidával si postů a umrtvoval své tělo. Po vysvěcení na kněze byl neúnavným kazatelem a horlivým zpovědníkem.
Brzy byl ustanoven inkvizitorem či úředním obhájcem katolické víry v Lombardii. Potíral bludy a hubil kacířské knihy; pátral po svedených lidech od bludařů, aby je přivedl na cestu pravdy.
Když se stal kardinál Caraffa papežem, přijal jméno Pavel IV. a ustanovil Michaela kardinálem. R. 1565 byl Michael na podnět Karla Boromejského zvolen papežem a přijal jméno Pius V. Římané věděli, že nový papež je přísný, a proto proti němu reptali. On však odpověděl: "S milostí Boží chci vládnout tak, aby při mé smrti byl větší zármutek než při mém nastolení."
Okamžitě zavedl reformy na papežském dvoře. Tehdy bylo zvykem, že při nastolení nového papeže byly rozhazovány peníze mezi římský lid; z toho mívali zisk hlavně zahaleči. Pius tento zvyk zrušil a nařídil, aby se peníze dávaly jen potřebným lidem. Na stejný účel rozkázal věnovat i peníze vynakládané na vystrojení hostin pro vyslance a hodnostáře při korunovaci nového papeže. Vyvaroval se nádhery. Když nastoupil svůj úřad, nedal si pořídit nový oděv, ale nosil oděv po svém předchůdci. Zapověděl v Římě nekřesťanskou zábavu zvířecích zápasů. Trestal znesvěcování nedělních a svátečních dnů. Pečoval o to, aby poznatky tridentského sněmu byly přijaty a zachovávány. K tomu účelu dal sepsat katechizmus, v němž jsou stručně a jasně vyloženy články katolické víry. Aby zamezil lichvě, podporoval křesťanské půjčovny. Pro vzdělávání lidu v pravdách svaté víry založil Bratrstvo křesťanské nauky. Svatému Petru Kanisiovi napsal: "Řekněte německým biskupům, ať se postarají o to, aby bylo vytištěno co nejvíce katolických knih."
Korunou jeho slavného panování bylo vítězství nad Turky u Lepanta. Když viděl, jak Turci uchvacují křesťanské země a odvádějí křesťany do otroctví, vyzval křesťanské panovníky, aby se spojili proti odvěkým nepřátelům. R. 1570 vyhlásil milostivé léto za tím účelem, aby křesťanský lid vyprosil u Boha vítězství nad Turky. Sám se zúčastňoval kajících průvodů v Římě. Jakmile získal Benátčany, Španěly, Maltézské rytíře i některá knížata italská, vyzbrojil také své vojsko i loďstvo a postavil do čela spojených křesťanských oddílů proslulého hrdinu dona Juana ďAustria. Aby Bůh v nastávající rozhodné válce pomáhal křesťanům, vybízel papež nejvyšší velitele, aby přijali svaté svátosti a modlili se sv. růženec. Dne 7. října 1571 porazilo dvě stě sedm křesťanských válečných korábů v bitvě u Lepanta v Korintském zálivu turecké loďstvo, které bylo přibližně stejně silné. V této památné bitvě křesťané dobyli sto sedmnáct nepřátelských lodí, osm tisíc Turků zahynulo v moři a deset tisíc jich bylo zajato. Zatímco se u Lepanta bojovalo, vzýval Pius V. v Římě Matku Boží za přímluvu a při modlitbě dostal zjevení, že Turci byli poraženi. Na památku tohoto slavného vítězství, které křesťanům vyprosila Panna Maria, vložil Pius do Loretánské litanie prosbu: "Pomocnice křesťanů, oroduj za nás!"

Papež se denně modlíval sv. růženec. Jeho zbožnost byla tak veliká, že turecký sultán Soliman při obležení města Sigetu řekl: "Nebojím se zbraní a křesťanských vojsk, ale bojím se modlitby jejich papeže." Přestože byl již nebezpečně nemocen, přál si ještě o Křížových dnech navštívit římské chrámy a uctít ostatky uložené v oltářích. Pobožnost vykonal, ale vrátil se víc mrtvý než živý. Na smrtelném lůžku přijal ještě několik anglických katolíků, kteří si přišli postěžovat na ukrutnost anglické královny. Pius řekl: "Bože můj! Ty víš, že jsem byl vždy ochotný dát i svůj život za blaho tohoto nešťastného národa." Po přijetí svátosti umírajících zesnul klidně v Pánu dne 1. května 1572